text příspěvku předneseného na workshopu Relativnost veřejného a soukromého, Praha, 9. 10. 2015
Jako historik architektury se setkávám se vztahem veřejného a soukromého nejčastěji v památkové péči. Modelová situace, na niž obvykle narážím, spočívá v tom, že se stavbami v soukromém vlastnictví si jejich majitelé přejí dělat, co chtějí, například je zbourat, kdežto veřejný zájem se snaží vlastníkova práva omezit a žádá takové stavby chránit, považujeme-li je za nějak vzácné a hodnotné.
Seznámím vás ale s případem odlišného druhu. Jeho aktérem se stane vynikající český architekt současnosti Roman Koucký. Z faktu, že tento architekt řídí práce na takzvaném Metropolitním plánu Prahy nebo že právě on navrhl pro metropoli velmi podařený Trójský most, lze vyvodit, že rozhodně nejde o osobnost zanedbatelnou. Názory tohoto architekta proto musíme brát vážně, jakkoli nás některé z nich nutí k nesouhlasu.
V devadesátých letech se Roman Koucký dostal do sporu s památkovými úřady ohledně úpravy ploch památkové rezervace ve Slavonicích. Když mu památkáři nedovolili vydláždit veřejné prostory Slavonic cihlami, architekt se na ně rozhněval a vyslovil pak na veřejnosti požadavek na zrušení instituce památkové péče. Zjevně jde o požadavek z různých důvodů neuskutečnitelný a debatu o něm proto nepokládám za plodnou. Zajímavější se mi jeví architektovo druhé přání, jakýsi zákaz, aby byla jakákoliv novostavba provedená podle jeho návrhu památkově chráněná.
Považme, s jakou bychom se pak setkali situací, a to například u Trójského mostu. V tomto případě jde nepochybně o stavbu veřejnou. Veřejnost do ní vložila nemalou částku veřejných peněz a architektura mostu také tuto veřejnost reprezentuje. Může se stát, že most časem zchátrá nebo že ho bude chtít poškodit nějaká nevhodná úprava. Veřejnost se bude snažit architekturu mostu zachránit prohlášením za památku, ale proti tomu se bude stavět zákaz autora mostu chránit jeho dílo. Zájem veřejnosti se tak střetne s autorovým soukromým zájmem.
Vyvstává tak několik otázek, které nějak souvisejí s oblastí etiky, práva nebo také filozofie umění. Můžeme se například tázat, zda je z etického hlediska správné, aby autor, čili osoba soukromá, rozhodoval o osudu stavby, která byla provedena z veřejných peněz. U Trójského mostu šlo přitom o miliardovou investici zaplacenou z daní. Z hlediska legislativy nás dále může zajímat otázka, zda je architektovo autorské právo, tak či onak chráněné zákonem, natolik silné, aby přemohlo zájem veřejnosti jeho dílo chránit na základě zákona jiného – zákona o památkové péči. K tomu se pak váže ještě otázka třetí, snad už podružnější, která zní, zdali zákon o ochraně autorských práv vůbec dává autorovi možnost zacházet se svým dílem tak svobodně, že by mohl zakázat jeho památkovou ochranu.
Myslím, že všechny tyto otázky můžou zplodit zajímavou debatu. Jejich spleť však ještě více zamotávají úvahy Hannah Arendtové. Ve svých textech z padesátých let 20. století, v knize Vita activa nebo v souboru statí Mezi minulostí a budoucností, se tato filozofka zamyslela nad tématem prolamování lidské smrtelnosti. Dospěla přitom k víře, že cosi jako nesmrtelnost nám můžou zajistit velká umělecká díla, mezi jaká bychom mohli klidně zařadit i Trójský most.
Pro nás důležitá pointa úvah této myslitelky nicméně spočívá v tom, že to není jen autor, kdo si svým dílem nesmrtelnost zjednává, nýbrž jakoby všichni, kdo s autorem žijí v jedné společnosti nebo v jedné „civilizaci“, jak to Arendtová vyjadřuje. Filozofka říká, že velké dílo podává trvalé svědectví o „kvintesenci“ civilizace, a irituje ji zároveň názor, že by v takovém díle autor vyjádřil jenom sám sebe. Když to převedeme do pojmů důležitých pro toto naše shromáždění, mohli bychom z úvah Hannah Arendtové vyvodit, že velké dílo nikdy nemůže být pouze soukromým majetkem svého autora.
Nedomnívám se, že by v argumentaci Hannah Arendtové nebylo nic nediskutabilního. Mohli bychom ji například podezřívat, že si tu pohrává s esencialismem nebo s hegelovskou konzepcí Zeitgeistu, která nemá v dnešních dějinách umění dobrý zvuk. Způsob, jakým tato filozofka otázku po podílu soukromého a veřejného v uměleckém díle otevřela, se mi přesto zdá být cenný a přitažlivý. Zkusím ještě jednou parafrázovat, co nám Arendtová sděluje. Ona říká, že velké dílo, například Trójský most, si jeho autor nemůže jednoduše přivlastnit, zprivatizovat je. Nevytvořil je totiž jen on sám, nýbrž i naděje a touhy mnoha lidí kolem něho; „kvintesence“ civilizace.
