diskusní příspěvek z workshopu Relativnost veřejného a soukromého, ÚDU AV ČR v Praze, 9. 10. 2015
Rostislav Švácha vylíčil jeden z příkladů konfliktu mezi soukromým a veřejným zájmem v památkové péči. Vybídl k zamyšlení po stránce etické, právní a filozofie umění. Pokusím se Vás zaujmout úvahou zaměřenou na právní stránku věci. Věřím, že může být užitečné seznámit se s tím, jak právo pracuje s pojmy veřejné a soukromé.
Jedním z hlavních důvodů, proč právo vůbec existuje, je snaha o řešení konfliktů. Právo můžeme chápat jako snahu o spravedlivé řešení konfliktů.
Případ architekta Kouckého představuje v osobní rovině konflikt mezi ním jako autorem díla a státní památkovou péčí. Zároveň je to konflikt mezi autorským zákonem, který chrání právo autora na nedotknutelnost jeho díla, a památkovým zákonem, vyjadřujícím veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví. V obecné rovině máme před sebou konflikt mezi soukromým a veřejným právem.
Koncepce dělení práva na veřejné právo a soukromé právo je v evropském prostředí velmi stará. Pochází z římské tradice. Citát římského právníka Ulpiana (170 – 228 našeho letopočtu) uznávají s modifikacemi i současné právní teorie: „Veřejné právo je to, které se týká římského státu, soukromé to, které se týká prospěchu jednotlivců.” Zatímco veřejnoprávní sféru, tedy i péči státu o památky, charakterizuje zásada: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, soukromoprávní sféra (tedy i autorský zákon) ctí zásadu: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tyto zásady sledují cíl omezovat svobodu člověka pouze tam, kde společnost shledá (a formuluje) veřejný zájem.
Důraz na soukromoprávní nebo na veřejnoprávní část práva se přelévá a mění v závislosti na společenských podmínkách. Po roce 1989 jsme v České republice svědky návratu mocného zdůrazňování soukromého práva, jejímž opožděným vyjádřením je i rekodifikace provedená novým občanským zákoníkem.
Zůstaňme u příkladu Trojského mostu jako uměleckého autorského díla a zároveň památky, jejíž autor si přeje rozhodovat o tom, zda se z ní má stát památka chráněná státem. Zeptejme se nejprve: Kdo má právo (zde ve významu oprávnění) rozhodovat o osudu mostu? Zjednodušeně: komu patří most? Tři různé zákony nabízejí tři různé odpovědi. Občanský zákoník říká, že most je věc, která patří vlastníkovi, autorský zákon označuje most za dílo, které patří autorovi, památkový zákon popisuje způsob, jakým může stát změnit most v kulturní památku. Každý z uvedených předpisů se tedy staví k mostu z jiného úhlu pohledu.
Původní otázka „komu patří most” se nám rozpadla na otázky: Komu patří most-stavba, komu patří most-dílo, komu patří most-památka? Kdybychom před sebou měli tři různé mosty, bylo by dělení jednoduché. Jenomže most je jeden, zájemců o jeho přivlastnění tři. O „trojjediný” most se dělí jeho vlastník, autor a společnost, tedy soukromá i veřejná sféra.
Možná cesta k řešení sporu vede v uvědomění si odlišností mezi pojmy dílo a památka v právní úpravě. Všimněme si, že dílo je autorským právem chápáno jako nehmotný statek (idea). Hmotný předmět (hmota) je pouhým nosičem umělcovy myšlenky. Právo autora k dílu trvá i po zániku věci (stavby). Právo autora nemíří k předmětu, ale k tomu, co je na díle nehmotného – osobního. Autor má právo osobovat si autorství. Autor má (mimo jiné) právo na nedotknutelnost svého díla. Má právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla. Má právo na to, aby se užívání díla jinou osobou nedělo způsobem snižujícím hodnotu díla. Autorské dílo tedy zdůrazňuje v podstatě intimní, soukromý, vztah autora s dílem. Zdůrazňuje autorovo soukromé „panství” nad dílem.
Naproti tomu památkový zákon nahlíží na památku především jako na věc, jejíž zachování je ve veřejném zájmu. Zákon zdůrazňuje, že památkou je věc, ve které společnost shledává památkové hodnoty. S výhradami můžeme konstatovat, že evropská památková péče tradičně preferuje zájem na ochraně hmoty jako nositele památkové hodnoty. Veřejný zájem je zde tedy zhmotněn v ochraně předmětu samotného.
Nyní se můžeme vrátit k otázce prohlášení věci za kulturní památku přes odpor autora. Dává současná právní úprava architektovi Kouckému možnost zabránit případnému prohlášení Trojského mostu za kulturní památku? Nikoli. Památkový zákon při prohlašování věcí (nikoli děl!) za kulturní památky alespoň teoreticky uznává trojí veřejný rozměr památkové péče:
Navrhnout prohlášení věci za kulturní památku může každý (= občanský aspekt památkové péče), rozhodnout o tom může pouze ministerstvo kultury (= státní aspekt památkové péče), ovšem nikoli svévolně, ale na základě shledání památkových hodnot (= odborný aspekt památkové péče). Všechny tyto aspekty podporují pozici památkové péče jako činnosti ve veřejném zájmu. Zájmy soukromé zohledňuje památkové právo pouze tolik, že vlastník navrhované věci se může k návrhu vyjádřit. Jeho nesouhlas však nemůže být důvodem pro neprohlášení věci za kulturní památky. Názor autora památkový zákon nijak nezjišťuje, neboť ten nedisponuje ochranou věci, ale nehmotné hodnoty.
Pokusy „dostat” autora díla do památkové péče však existují: v roce 2008 při jedné z mnoha variant návrhů připravovaného památkového zákona se krátce objevila snaha zakotvit pravidlo, že kulturními památkami nebudou díla žijících autorů, s tím, že o tato díla se dostatečně postará právě autorský zákon.
Za současného znění již uvedených zákonů by však architekt Koucký nemohl bránit prohlášení mostu za kulturní památku pouhým odkazem na to, že je autorem. Veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví je v památkovém zákoně vyjádřen dostatečně určitě a nezmiňuje výslovně žádné ústupky vůči soukromému zájmu autora. Dle současného chápání památkové péče chrání památkový zákon památky dokonce před samotnými autory!
V případě, že by architekt Koucký odmítal změny prováděné na kulturní památce, musel by tvrdit, že obnova kulturní památky porušila jeho právo na nedotknutelnost díla. Dokazování před soudem by bylo určitě zajímavé, zároveň však i obtížné, a výsledek nejistý. Nedotknutelnost díla rozhodně není absolutní. Obdobně by na tom byl s pokusem tvrdit, že vlastník mostu nechává stavbu upravovat způsobem, který snižuje hodnotu autorova díla. Třetí možností by bylo dokazování, že provedené změny nebyly provedeny v míře nezbytně nutné a nezachovaly hodnotu díla. Tyto situace však již nesouvisejí primárně se změnami vznikajícími z důvodu prohlášení věci za kulturní památku, proti kterému se architekt Koucký především ohradil.
Architekt Koucký nemůže pochopitelně zabránit tomu, a snad to ani nezamýšlí, aby na jeho stavby lidé v budoucnu (či již nyní) nahlíželi jako na památky. Navázání ryze osobního vztahu mezi památkou a jejím obdivovatelem spadá již zcela mimo vůli autora. Spadá však i mimo rámec státní památkové péče. Zde už žádná státní instituce není potřeba.