ondřej molin – proměny veřejného prostoru

článek publikovaný v časopise Stavba, 2009, č. 4, s. 20–22

V poslední době spolu se stavebním rozvojem zaznamenává i Česká republika znovuzrozený zájem o problematiku veřejného prostoru a navazuje tak na dlouholetý vývoj diskuze na toto téma v demokratických zemích. Je vhodné vstoupit do této diskuze jednoduchou otázkou. Co je veřejný prostor?¹⁾

Dle slov „veřejný“ a „prostor“ můžeme přemýšlet o podstatě geografické a společenské. Jistě lze uvažovat o veřejném prostoru jehož vazba na fyzický prostor je pouze obecná, například u veřejných sdělovacích prostředků, nicméně takovéto pojetí již opouští pole působnosti architektury. Naopak veřejný prostor fyzického rázu: náměstí, ulice, městské parky i kulturní krajiny si jen stěží lze bez příspěvku architektury představit.

Geografický prostor chápeme jako vymezení fyzické, jako prostor přiléhající k zemskému povrchu, primárně tvořený objekty přírody, sekundárně lidskými výtvory. Sociální prostor lze chápat i metaforicky, dle P.A.Sorokina²⁾ jde o ideální konstruovanou sféru, v níž se nacházejí jednotliví lidé a sociální skupiny ve vzájemných vztazích. Veřejný prostor potom lze hledat v průniku geografického a sociálního prostoru.

Nadto veřejný prostor chápeme jako protipól soukromí, tedy oblasti, která není přístupná komukoliv, nýbrž pouze členům domácnosti a s nimi spjatým osobám. Důležitá podmínka vymezující veřejný prostor tedy tkví v jeho všeobecné dostupnosti.

Veřejnost a vědomí v utváření veřejného prostoru

Vezměme si nyní kus přírody, prostoru proměněného zásahem člověka, dnes typicky architekta, projektanta, či urbanisty, v městský prostor. Geografický a sociální prostor se jistě proťaly, stále však jeden prvek nutný pro vznik veřejného prostoru chybí, a tím je veřejnost a jedinec, v jehož mysli se teprve může koncept veřejného prostoru realizovat. Z hlediska architektury je problematická právě pouhá šance že, se tak stane, která je navíc časově proměnlivá a závislá na velkém množství společenských i psychologickych faktorů. Jako příklad lze uvést proměny veřejnosti, a to jak ve smyslu jejího vymezení, tak i myšlení a kolektivního očekávání. Při bližším pohledu zjišťujeme návaznost vzniku a existence veřejného prostoru v dnešním pojetí na vzniku veřejnosti jako takové, tedy na té části společnosti, která se účastní na výsledcích ekonomických a společenských aktivit s obecným dopadem, na řešení společenských problémů, respektive na společenském dění jako takovém. Z historického hlediska lze hledat zárodky dnešního chápání veřejnosti v antických demokraciích, v jejich agorách a fórech můžeme spatřovat předobraz dnešních veřejných prostor.

Postupně s plynutím času se v novověku procesy sociální integrace a diverzifikace tvořilo dnešní pojetí veřejnosti, které překračuje úzké vymezení zahrnující intelektuály, literáty, umělce a společenské elity vůbec tak typické do 19. století. Dnes již pod pojmem veřejnost chápeme všechny vrstvy společnosti. Těmto proměnám odpovídají také proměny veřejných prostor, lépe řečeno proměny prostor ve veřejné prostory. Stačí vzpomenout například počátky Národní galerie na přelomu 18. a 19. století, sic od počátku veřejně přístupné, avšak pouze veřejnosti vybrané, náležitě situované, ustrojené a kulturně vybavené. Navíc tehdy příslušníka jiné sociální vrstvy jen stěží mohlo napadnout zatoužit po návštěvě galerie, protože něco takového zcela chybělo v jeho sociální výbavě respektive kognitivní mapě, jak dokládá koncept habitus Pierra Bourdieu.³⁾ Naopak dnes i zcela uměním nepoznamenaný jedinec, prakticky z jakékoliv sociální vrstvy, ví o možnosti navštívit galerii, a to i ve smyslu záměrného nenavštívení, a zcela automaticky očekává její veřejnou přístupnost. Názorně tak vidíme, jak se veřejný prostor redefinoval v průběhu času a sociálních proměn.

Kognitivní mapa

Výše jsme mluvili o vlastní realizaci veřejných prostor až v mysli jedince, obyvatele města, aktéra každodenního života. Takovéto pojetí je vhodné vysvětlit za použití pojmu „kognitivní mapa“, konceptu, který označuje mentální procesy kódování geografického prostředí pro potřeby orientace jedince v prostoru. Kódováním vzniká při ní vnitřní symbolická prostorová mapa, která nejenže odráží prostorové vztahy vnějšího prostředí, ale zanáší do nich i jednotlivé prožitky, afektivní stopy a sociální vztahy které ovlivňují obraz kognitivní mapy, mažou či zvýrazňují určité oblasti a objekty. Klasik zkoumání korelací mezi městskými prostory a jejich mentálními protějšky Kevin Lynch uvádí jako tři základní složky „image“ (mentální mapy) identitu, strukturu a význam.⁴⁾ Tyto složky neuvádíme náhodně, či z potřeby zaštiťování se autoritou, nýbrž proto, že k obdobným složkám, nutným pro vznik městského a tedy i veřejného prostoru, dospívají i další badatelé, jak se ukáže níže.

Postmoderní proměny veřejných prostor

Současné postmoderní proměny přináší nové pohledy a nové definice veřejného prostoru. Jednou z nich je i rozpad komunity, sousedské sounáležitosti, která po dlouhou dobu definovala městské prostory a především v nich svým morálním kreditem a rozsáhlými možnostmi společenských odměn a trestů zajišťovala pořádek. Snad ve všech vyspělých demokratických zemích komunity (snad s výjimkou etnických komunit imigrantů) přestaly existovat, pořádek na veřejných místech zajišťují příslušné státní, či městské orgány, policie, všudypřítomné průmyslové kamery, typické propriety postmoderního strachového naladění společnosti.⁵⁾ Městské celky se rozpadají, všeobecný veřejný prostor se tříští⁶⁾, nově vznikají „emická“⁷⁾ gheta sociálně vyloučených, úřednické čtvrti zcela opuštěné mimo pracovní dobu, staré tovární a dělnické čtvrti se proměňují v brownfields. Zvláštní rozvoj zažívají okraje měst, které zaplavují satelitní městečka seskládaná z jednotlivých privátních prostor rodinných domů obklopených mikrozahrádkami⁸⁾, dopravních tepen („nemísta“) a velkých uniformních nákupních center suplujících tradiční veřejná prostranství, která naopak zcela chybějí.

Mnohá místa se špatnou pověstí mizejí z kognitivních map obyvatel měst (stávají se „prázdnými prostory“), pro jiné se jejich kognitivní mapy smršťují právě jen na okrsky jinými považované za nebezpečné, protože pro pouliční existence, sociálně vyloučené či imigranty není místo ve veřejných prostorech. Veřejné prostory se nově stávají místy se selektivním přístupem, ba co více typické veřejné prostory dneška, jako jsou zmíněná nákupní centra, spadají spíše do kategorie poloveřejných prostor s „disalienační“ tendencí.⁹⁾

Výtečným způsobem popsal současné proměny veřejného¹⁰⁾ prostoru Zigmunt Bauman. Veřejné prostory by dle něj měly splňovat podmínku „občanskosti“, kterou rozumí možnost sdílet obyvateli města tyto prostory, aniž by svými cíli a pocity narušovali prostor druhých a aniž by momentální okolnosti moci narušovaly jejich vnitřní svět. Takový stav „vzájemné zdvořilosti“ umožňuje navázání mezilidských kontaktů. Dnešní veřejné prostranství charakterizují spíše než občanskost stavy nepohostinnosti, hostility ve spojení s nadlidskými měřítky na jedné straně¹¹⁾ a na druhé straně utilitární služby konzumentovi.

Obojí prostory dle Baumana nepříliš slouží interakci obyvatel. První svou pustotou, nadlidským měřítkem vylučují smysluplné kontakty. Smutným případem může být hlavní město Brazílie. Urbanistické dílo Lúcia Costy poseté budovami Oscara Niemeyera, dnes na seznamu UNESCO, vyvolalo ve svých obyvatelích takový odpor, že dokonce vzniklo i pojmenováno „brazilitida“. Mezi příznaky takového syndromu počítáme absenci davu, anonymitu místa, prostředí, kde je interakce vyloučena. Slovy Z. Baumana: „Mistrovský plán Brasilie vyloučil náhodná setkání ze všech míst s výjimkou nemnoha, jež byla speciálně určena k záměrnému shromažďování. Dát si schůzku na jediném naplánovaném „fóru“, ohromném „Náměstí Tří mocí“, bylo v lidovém humoru totéž co souhlasit se schůzkou v Gobi.“¹²⁾

Funkční zónování, umožněné prudkým rozvojem dopravy, rozdělilo typické funkce shromaždiště, obchodu, výroby a dopravy a vyloučilo náhodná setkání a mísení pracujících s nakupujícími, odpočívajícími, rozdělilo bohaté a chudé. Le Corbusierovský sen o Zářícím městě v Brazílii selhal, centrální prostor města vyloučil vznik identity, občanskosti a tudíž i skutečného „realizujícího se“ veřejného prostoru.

Druhý typ veřejných prostor, „chrámy konzumu“, vykazuje sice známky identifikace, všichni aktéři konzumu vedou své jednání se sdíleným, ale jednotlivě realizovaným cílem konzumace zábavy, hmotných statků a také pocitu společenské sounáležitosti. A tak „i když jsou místa kolektivní spotřeby sebevíc přelidněná, není v nich nic „kolektivního“.¹³⁾

Poloveřejnost prostor nákupních středisek vyplývá jednak z již zmíněné „disalienační“ tendence, ale také z míry otevřenosti prostoru vůči lidským aktivitám. Michael Walzer rozlišil veřejný prostor na „open minded space“ a „single minded space“. První se vyznačuje možností svobodné volby činnosti, a to i činností nečekaných, nových, architektem, či majitelem prostor nezamýšlených, kdy v jednom čase probíhá paralelně několik různých i zcela odlišných dějů, pro druhý je volba již předem dána.¹⁴⁾ Nákupní centra pak nahlížíme jako single minded space, nicméně některé indicie ukazují, že by to nemusela být úplně pravda.

Zajímavý materiál, doslova svědecké výpovědi, nabízejí mnohé webové stránky¹⁵⁾ založené ve spojených státech jako vzpomínka na dnes již neexistující obchodní centra. Značná část výpovědí návštěvníků stránek – pamětníků zaniklých obchodních center – potvrzuje Baumanovu hypotézu, ale mnohé napovídají, že americké „shopping malls“ sloužily a slouží také prosté sociální interakci. Pro příklad uveďme jednu vzorovou výpověď z webu zaniklého shopping mallu Lakehurst v americkém Illinois: “What I remember…. The days parents didn’t have to worry and would drop us kids off at the mall in the morning and pick us up in the late afternoon. The days when we could walk over to see a movie with no worries about being taken. Santa was a big hit when we were little. Visiting our friends working in the mall as a bigger hit when we were older. Shopping all day but what we were really doing was building memories with our most treasured friends.”¹⁶⁾

Zajímavý je také další osud budov mrtvých obchodních center v USA, mnohé jsou strženy, ale v dalších se díky nízkým nájmům a velkým vnitřním prostorám často usidlují nejrůznější neziskové organizace, sociální a etnická kulturní centra, či městské polikliniky.

Jinými typy proměny městských veřejných prostor jsou „nemísta“, která jsou sice lidé nuceni navštěvovat, či dočasně obývat, ale jejich přítomnost je pouze fyzická. Nemísta jako hotely, letiště, uniformní provozovny restauračních a kavárenských řetězců nebo dálnice nevytvářejí žádnou specifickou identitu, přesto však mají své utilitární místo na kognitivní mapě. Zato „prázdné prostory“, ač z pravidla nebývají pustinou bez lidského zásahu, pro svou významovou vyprázdněnost vůbec nenalézají místo na kognitivních mapách.¹⁷⁾ Jedná se právě o již zmiňované polorozpadlé a opuštěné městské čtvrti, které obyvatelé měst, počínaje střední třídou, zcela přehlížejí, nevidí.

Navzdory, nebo právě tváří tvář popsaným procesům probíhá v ekonomicky vyspělých demokratických zemích letitá debata a snaha o renovace a vznik plnohodnotných městských prostor. Její šíři může dobře zpřístupnit on-line archiv příspěvků a oceněných realizací Centre de Cultura Contemporània de Barcelona,¹⁸⁾ nebo v českém jazyce například publikace Nové městské prostory.¹⁹⁾ Společným jmenovatelem většiny úspěšných zásahů do městského organismu je návrat chodců do ulic osvobozených od automobilové nadvlády. Dalším průvodním jevem bývá postupná proměna funkcí veřejných prostranství v průběhu dne od ranních spěchajících pracujících, přes nakupující, sportující i jen bloumající obyvatele města přes den po večerní hloučky bavících se lidí.

Příkladem může být dánská Kodaň, město bez tradice městského korza či pěší zóny. Změna hlavní ulice Strøget na pěší zónu přinesla navzdory očekávanému poklesu obratu jeho zvýšení. Město, kde venkovní kavárny nebývaly zvykem, každoročně i v drsnějším severském klimatu prodlužuje jejich provoz, v roce 2000 sahal až do listopadu. Postupné omezování parkovacích míst naučilo kodaňské občany využívat veřejnou dopravu a cyklistických stezek, obzvláště po zavedení systému vypůjčitelných městských kol.²⁰⁾

Zdravé veřejné prostory tak za citlivého urbanistického přístupu mohou nabídnout místo i krytým nákupním ulicím (ostatně nákupní centra nejsou nic jiného), kavárnám, barům, které i přes svůj poloveřejný charakter nakonec doplní spektrum aktivit, jež veřejné prostory mohou umožňovat nejširší veřejnosti.

1. Explicitním způsobem vymezuje veřejný prostor právo. Používá přitom pojmu veřejného prostranství, který užívá jako jeden z definičních znaků v souvislosti s některými trestnými činy, především trestným činem Výtržnictví dle zákona č.140/1961Sb. §202. Komentář k Trestnímu zákonu v souvislosti s trestným činem výtržnictví (§ 202 cit. zákona) uvádí, že: „Místo veřejnosti přístupné je každé místo, kam má přístup širší okruh osob individuálně určených a kde se více osob také zpravidla zdržuje…. Nevadí, jestliže to je veřejnost určitého druhu (např. návštěvnici literární kavárny), anebo že jde o místo přístupné jen v určitou provozní dobu (školy, knihovny, kina…).“ Jiří Jelínek a kol, Trestní právo hmotné, Zvláštní část, Praha 2003, s.140–141.

2. Pitirim A.Sorokin, Social and Cultural Mobility, Glenoce 1959.
3. Habitus, průnik ekonomického a kulturního kapitálu představuje jakousi nevědomou mřížku, osvojenou výchovou, skrze kterou aktéři vidí svět a jednají v něm. viz např: Pierre Bourdieu, Teorie jednání, Praha 1998.
4. Kevin Lynch, Obraz města, Praha 2004.
5. Ulrich Beck, Riziková společnost, Praha 2004.
6. Robert Fishman, Beyond utopia: urbanism after the end of cities. Publikováno na http://urban.cccb.org/ Dezintegrace městského prostoru spočívá v produkci jednoúčelových městských prostor s prefabrikovanou architekturou rodinných domků, nákupních center, kancelářských a průmyslových zón spojených pouze dálniční sítí a televizí, přičemž východisko autor nalézá v záměrném oživení lokální diverzity.
7. Zygmunt Bauman, Tekutá modernita, Praha 2002, s. 163-4. Emická tendence vyjadřuje fyzické i duchovní separace jiných.
8. O prostorách sídelních satelitů v českých podmínkách pojednává Pavel Hnilička, Sídelní kaše, Praha 2005.
9. Bauman 2002, s. 163-4. Disalienační tendence vyjadřuje pohlcení „jiných“, jejich fyzické i duchovní splynutí s davem.

10. Přestože Bauman explicitně pojmu veřejný prostor používá jen na několika málo místech, pojednává primárně o něm.
11. Obdobné kvality v zástavbě vídeňské Ringstraße kritizoval už Camillo Sitte ve své známé knize Stavba měst podle uměleckých zásad v roce 1889!
12. Zygmund Bauman, Globalizace: Důsledky pro člověka, Praha 2000, s.57.
13. Bauman 2002, s. 159.
14. Michael Walzer, Pleasures and cost of urbanity, Dissent, summer 1986.
15. např: www.deadmalls.com, labelscar.com, http://www.lakehurstmall.net
16. http://www.lakehurstmall.net/memories.html
17. Bauman 2002, s.164-168.

18. http://urban.cccb.org/
19. Jan Gehl, Lars Gemzøe, Nové městské prostory, Brno 2002.
20. Ibidem, s. 52-9.