anotace příspěvku předneseného na workshopu Relativnost veřejného a soukromého, Praha, 9. 10. 2015
Příspěvek se zaměřuje na širší mezikulturní srovnání konceptualizace veřejného prostoru. Vychází z poznatku, že veřejný prostor je nesamozřejmý, je výdobytkem organizované společnosti a jeho funkce se mění v závislosti na změnách ve společnosti a na záměrech toho, kdo veřejný prostor zřizuje a spravuje. Co se za veřejný prostor v různých společnostech považuje a co nikoli se mění a nemá tudíž ani smysl hledat univerzálně platnou definici veřejného prostoru pro všechna historická období a různé společnosti.
V příspěvku je nejprve představena v souvislosti s diskutovaným tématem analýza terénních útvarů, jak jsou konceptualizovány z hlediska práv na jejich užívání u skupiny Kapauků. Analýzu uskutečnil Leopold Pospíšil a publikoval v jeho Etnologii práva (Praha: Set out 1997). Analýza ukazuje, že alespoň v právním vědomí Kapauků, pokud bychom zde vůbec mohli uvažovat konceptualizaci nějakého prostoru jako veřejného, existuje neostrá hranice mezi veřejným a soukromým a vyskytuje se zde řada přechodových typů. Jednotliví obyvatelé vesnice, kterou Leopold Pospíšil popisuje, mohou na různých místech provozovat diferencovaně omezené činnosti. Jiné činnosti jsou povolené a sankcionované denní a jiné v noční hodiny, odlišné činnosti se povolují v různých ročních obdobích. Jiné činnosti jsou určeny pro cestu, prostranství před obydlím, panenský prales, zahradu, skálu, či mořský břeh.
Podobně lze uvažovat i o současném evropském městě, jakým je například Praha. Každý konkrétní veřejný prostor je veřejný jinak. I jeho všeobecná přístupnost je komplikovanou otázkou. Nejen v tom ohledu, že využití veřejností souvisí s respektováním určitých pravidel vyžití veřejného prostoru, ale i z toho důvodu, že samotná veřejnost o veřejný prostor průběžně soupeří, dočasně ho obsazuje a pokud je daný segment veřejného prostoru obsazen, stěží může být využit někým jiným. V některých případech se jednotlivci nebo skupiny při utilizaci veřejného prostoru respektují, jindy nikoli.
Při naracích o pražském veřejném prostoru, které autor příspěvku se svými kolegyněmi sbíral v letech 2013–2014, byla zaznamenána u pražských obyvatel výrazná dichotomizace mezi „já“ skupinou (Pražané) a skupinou turistů a bezdomovců, jejichž způsob utilizace veřejného prostoru byl často podrobován kritice. Otázka, kterou se Pražané zpravidla zabývali, nezněla, jak akomodovat veřejný prostor tak, aby byl veřejně přístupný všem, ale spíše jak jeho využití regulovat.
Při rozhovorech v letech 2013 – 2014 byla v Praze zaznamenána výrazná frekvence promluv, kdy jsou s veřejným prostorem spojovány především pozitivní činnosti jako odpočinek, vzdělávání, procházky, komunikace s lidmi, sportování a veřejný prostor je často vnímán spíše jako park nebo obyvatelné náměstí, než např. komunikace. V promluvách aktérů byla naopak potlačena okolnost zjišťovaná pozorováním, že lidé se na veřejných prostorech nejčastěji přemisťují, venčí psy a parkují auta. Aspirace a skutečnost spolu příliš nekorespondují. Lidé ve vztahu k veřejnému prostoru říkají něco jiného, než dělají. Ve svých promluvách veřejný prostor charakterizují velmi podobně jako například domov, tedy velmi privátní místo, kam člověk nepustí každého. Ohrožení soukromí na veřejném prostoru také z řady promluv zaznívalo.
Rozpory zachycené v promluvách a jednání aktérů mohou vést k mnoha tenzím, nedorozuměním a protichůdným jednáním. Výzkum, který Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., uskutečnil s NNO Open Society přinesl též některá doporučení, která by mohla pomoci nejen při tvorbě veřejného prostoru, ale též při dialogu s jeho uživateli.