1. část: Kritika
Anotace
Tato dvoudílná studie čerpá z různých akademických tradic s cílem poukázat na hlavní rozpory v debatě o současném veřejném prostoru. Kritiky veřejného prostoru lze rozdělit zhruba do dvou skupin: na ty, jež se domnívají, že veřejný prostor je nadměrně spravovaný, a na ty, jež zastávají názor opačný, totiž že je spravovaný nedostatečně. Takovéto zjednodušení složité diskuse o veřejném prostoru, kterou se mé pojednání snaží analyzovat, může nicméně na tyto kritiky nabídnout užitečný náhled. Existuje celá řada vzájemně nesouvisejících, třebaže podobně vyznívajících, kritik soudobé situace veřejného prostoru, a právě ty se snaží první část mého pojednání identifikovat a utřídit. Současně tím odkrývají i celou škálu různých typů veřejných prostor, jimž je věnována druhá část mého pojednání, jež si klade za cíl navrhnout novou typologii veřejného prostoru.
Úvod
Většina autorů zabývajících se otázkami veřejného prostoru zaznamenává v dané oblasti obecný úpadek. Určení jeho příčin a navrhované možnosti nápravy se však u jednotlivých autorů často velmi liší. Tato dichotomie mezi kritiky se pak zhruba stejně odráží i v literatuře.
Řada předních akademických kritiků se soustředí na to, co považuje za nadměrnou správu určitých typů venkovních (i vnitřních) veřejných prostor, jež se dle jejich názoru projevuje prostřednictvím komercionalizace a homogenizace veřejného prostoru (například Sorkin, 1992; Boyer, 1994; Zukin, 1995; Loukaitou-Sideris & Banerjee, 1998). Další kritici, především ti, kteří vycházejí z vlastní praxe, se zaměřují zase na nedostatečnou správu venkovních veřejných prostorů, již ilustrují příklady, špatně navržených, nezabezpečených a odpadky posetých míst. Řada výhrad prvního druhu se věnuje formálním, vysoce atraktivnímh typům veřejných prostorů, které se díky nejrůznějším developerským a strategickým procesům stále větší měrou privatizují, a mívají proto často i víceméně vylučující povahu. To vše jsou vskutku opodstatněné obavy, jež podnítily vznik velkého množství literatury a stále tvoří jádro kritiky některých nedávných trendů ve správě veřejného prostoru (De Magalhaes & Carmona, 2006).
Kritici nedostatečné správy nepřicházejí s ničím novým. Již v roce 1889 oplakával Camillo Sitte ztrátu občanského života a nadměrné zdůrazňování funkčnosti v projektech nového občanského prostoru. Klasické texty o urbanismu z per autorů typu Jane Jacobs (1961) a Oscara Newmana (1973) již řadu let kritizují tendenci produkovat takový typ prostředí, jenž podporuje neobčanské chování a zvyšuje obavy z trestné činnosti. V tomto duchu se nese i kritika Alice Colemanové (1985), která zkoumá, jak může například určitý projekt městské zástavby nepřímo podněcovat odhazování odpadků, graffiti, vandalismus a další protispolečenské typy chování, jež velmi rychle zhoršují kvalitu prostředí a znevýhodňují komunitu. Tyto pionýrské studie následně inspirovaly vznik rozsáhlé literatury, jež ovšem zase některá pozorování, či přímo samotné základy raných prací, z velké části zpochybňuje.
Skutečnost, že na obou stranách Atlantiku dospívá literatura ve věci úpadku veřejného prostoru v podstatě ke stejným závěrům, jen potvrzuje univerzálnost těchto obav. Problematika kvality veřejného prostoru se řeší v podstatě ve všech rozvinutých zemích (CABE Space, 2004) i v mnoha zemích rozvojových (Zetter & Butina-Watson, 2006). Dané obavy se pravděpodobně rodí z rostoucího vědomí „hodnoty“ veřejného prostoru, jež se dnes dostává na program i té nejvyšší politické úrovně.
Například ve Velké Británii ohlásil projev bývalého ministerského předsedy (Tonyho Blaira) v Croydonu v dubnu 2001 značný posun v národní politice. Blair v něm apeloval na zajištění čistších a bezpečnějších ulic, v jakých by místní komunity mohly nejen přežívat, ale i prospívat. Zájem z těch nejvyšších míst svědčí nejen o rostoucím uvědomění si významu problematiky veřejného prostoru jakožto zájmu politického, ale zároveň přináší i další důkaz, že veřejný prostor může skýtat celou řadu výhod napříč ekonomickým, sociálním a environmentálním spektrem (viz Woolley a kol., nd).
Tato práce si klade tři hlavní cíle. Za prvé, v následující diskusi identifikovat různé typy kritiky soudobého veřejného prostoru a utřídit je tak, aby vzájemné souvislosti mezi nimi byly lépe pochopitelné. Za druhé se tato práce věnuje dopadu současného vývoje na veřejný prostor a otázce, zda jsme jeho následkem svědky zhoršování kvality veřejného prostoru, anebo zda jde o vývoj veřejného prostoru a s ním zároveň i o nevyhnutelnou proměnu způsobů jeho spravování. Objevuje se řada nových typů veřejného prostoru, přičemž mnohé z nich jsou důsledkem právě kritiky samé. Na závěr se proto pokusím o klasifikaci a nastínění nové typologie veřejného prostoru, jež se neopírá ani tak o konkrétní vlastnosti veřejného prostoru jako takového, jako spíše o způsob, jakým je spravován.
Kritika nedostatečné správy
Tyto kritiky vycházejí z představy, že veřejný prostor, a tím pádem i veřejná sféra, procházejí obdobím fyzického úpadku. V této fázi je třeba si uvědomit, že kategorie, jimiž se zabýváme dále, nejsou pevně dané a definitivní, a že některé kritiky by nejspíš vskutku mohly spadat do většího počtu kategorií. Proto je podstatné si hned na začátku uvědomit propojenost kritik a jejich společný dopad na vnímání veřejného prostoru. Tomuto bodu se věnujeme i ve druhé části.
Zanedbaný prostor
Dnes již klasická polemika Francise Tibbaldse Making People Friendly Towns (Budování přívětivých měst), pocházející z 80. let 20. století, hodnotí stav městského prostředí a lamentuje nad celosvětovým úpadkem veřejných prostor. Na příkladu Velké Británie Tibbalds(2001, s. 1) ukazuje, že veřejný prostor je až moc často … „ zanesen odpadky, hromadami zahnívajícího odpadu, graffiti, je znečistěný, zacpaný a přidušený dopravou, zaplněný průměrnými a nedostatečně udržovanými budovami, nebezpečný, v noci obývaný lidmi bez domova, kteří přebývají v papírových krabicích, v průchodech a podchodech, a přes den plný týchž bezdomovců, kteří teď zase žebrají na ulicích.“
Tibbalds veřejnou sféru označuje jako „PNJ“ (pole problému někoho jiného), což je výraz vypůjčený z knihy Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii. To, že po nás bude uklízet někdo jiný, předpokládá totiž nejen veřejnost, jak píše, ale i řada organizací, jež by se na tvorbě a správě veřejného prostoru měly formálně podílet. Wilson a Kelling (1982) ve své vlivné „teorii rozbitého okna“ názorně ukazují, co může zanedbání nápravy drobných známek úpadku v urbánním prostředí způsobit: strmou spirálu úpadku. Autoři jsou toho názoru, že pokud se rozbitá okna rychle neopraví, anebo se neprodleně neřeší jiné známky úpadku, kupříkladu graffiti či „kerb crawling“ (řidiči aut popojíždějící pomalu podél chodníku a vyhlížející prostitutky), začíná vzniklá situace budit dojem, že o danou oblast nejeví nikdo zájem, což ji obratem odsuzuje k úpadku.
Tibbalds, podobně jako celá řada dalších urbanistů, obhajuje schopnost dobrého urbanistického plánu odvrátit hrozící problémy spojené se zanedbanou veřejnou sférou, na rozdíl od většiny ostatních si však zároveň uvědomuje zásadní roli, jakou ve veřejném prostoru hraje jeho správa: „Do péče o města a velkoměsta patří i péče následná – odklízení odpadků, odstraňování na černo vylepovaných plakátů, dohled nad místy, kde parkují auta, čištění ulic a údržba dlážděných povrchů, městský mobiliář, fasády budov a péče o stromy a zeleň“ (Tibbalds, 2001, s. 7). Následnou péči považuje za stejně důležitou jako počáteční vhodný urbanistický projekt. Carmona a De Magalhaes (2006) pak předkládají empirické doklady toho, že péče o městské prostředí upadá, přinejmenším ve Velké Británii. Následky tohoto trendu dnes registrují už i široké politické kruhy.
Ztracené prostory
Další autoři popisují určité typy současného městského prostoru, jež na správu veřejného prostoru kladou mnohem větší nároky. Loukaitou-Sideris (1996, s. 91) kupříkladu zmiňuje tzv. „trhliny ve městě“. Ty definuje jako „prostory mezi, zbytkové, nevyužívané a často upadající.“ Domnívá se, že za stav mnoha náměstí, parkovišť, parků a domů se sociálními byty, „kde opuštěné a zanedbané prázdné prostory zaplnily odpadky a odhozené předměty“, rovněž může jejich nedostatečná správa.
Trancik (1986, s. 3–4) pro podobné případy používá výraz „ztracený prostor“. Chápe jej jako veřejný prostor, jenž „si žádá nových řešení, jako anti-prostory, jež nevykazují žádný pozitivní přínos svému okolí či uživatelům.“ Příklady ztraceného prostoru jsou „spodní části vysílačů či nepoužívaná zapadlá náměstí, parkoviště, krajnice dálnic, o jejichž údržbu se nikdo nestará, opuštěná nábřeží a odstavná kolejiště, opuštěné vojenské zóny a průmyslové komplexy, upadající parky a projekty sociálního bydlení na okrajích měst“. Trancik se dále domnívá, že vinu za vznik ztracených prostor nesou auta, městská obnova, privatizace veřejného prostoru, funkční dělení prostor dle jejich využití a modernismus.
Zdaleka ne všichni autoři však k těmto zanedbaným prostorům zaujímají kritický postoj. Hajer a Reijndorp (2001, s. 128) jsou toho názoru, že „Nová veřejná sféra nevzniká pouze na obvyklých místech města, ale často v místech mezi a v jejich těsné blízkosti… Tato místa mají často povahu ´liminálních prostorů´: představují hraniční přechody, místa, kde se potkávají odlišné světy různých obyvatel města.“ Autoři dále citují početnou řadu stoupenců myšlenky „liminality“ (Zukin, 1991; Shields, 1991; Sennett, 1990), přičemž každý z nich vlastními argumenty obhajuje názor, že dané prostory mohou rovněž napomoci sbližování nejrozličnějších aktivit, obyvatel a osob, a to formou cenné společenské směny a propojování. Worpole a Knox (2007, s. 14) tyto prostory označují termínem „ledabylé“ a navrhují, aby byly alespoň zčásti regulované. Uvedení autoři jsou toho názoru, že městské prostory potřebují místa, kde je povoleno i takové chování, jaké by jinde mohlo být považováno za protispolečenské.
Ubohý fyzický stav těchto typů veřejných prostor lze patrně přičítat tomu, že často není zcela jasné, kdo se po jejich vybudování, či po jejich úpadku, o ně vlastně má starat. Proto jsou všeobecně zanedbávány. Avšak Hajer a Reijndorp (2001, s. 129) jsou přesvědčeni, že právě tato přechodová místa by se měla dostat do centra pozornosti.
Čtyřiadvacetihodinový prostor
Další typy prostor možná nejsou zanedbávány tak, jak je tomu v případě „ztracených“ či „ledabylých“ prostor, i tak ale vykazují určité charakteristické rysy liminality. Roberts a Turner (2005) zastávají názor, že rostoucí důraz na večerní ekonomiku a podpora 24hodinového fungování města s sebou přinášejí takové projevy chování, jež by ve svém sousedství netolerovali snad ani pachatelé trestných činů. Na takových místech dochází ke střetům potřeb místních rezidentů na straně jedné, a flamendrů a lokálních podniků, jež slouží právě večerní ekonomice, na straně druhé. K takovým místům patří například volnočasové a zábavní destinace, kupříkladu londýnské Soho.
Koncept 24hodinového města a večerní ekonomiky se ve Velké Británii v 90. letech 20. století dostal na přední příčku v rozpočtech programů regenerace měst a velkoměst. Tuto opojnou směs pak ještě více rozvířila vládou řízená deregulace alkoholového průmyslu, jež řadu městských center proměnila v jakási „hřiště pro mladistvé“ – použijeme-li termín, jenž se ujal až o něco později (Chatterton & Hollands, 2002). Takové prostory ani nemusí být zanedbávané, jsou však ponechány napospas tržním silám a té klientele mladých, jež si může dovolit rozhazovat (Worpole, 1999). To ovšem zároveň od vstupu do těchto prve sdílených prostor odrazuje další uživatele a nastoluje tak určitou formu vyloučení (viz dále). Pro Robertse a Turnera (2005, s. 190) by řešením mohla být aktivnější správa a sofistikovanější regulace plánování. Autoři se domnívají, že původní myšlenku evropského „kontinentálního prostředí“, již původní obhájci konceptu 24-hodinového města tak obdivovali, nelze realizovat bez nezbytné regulace.
Narušený prostor
Patrně největší výhrady jsou vždy směřovány na soukromé užívání automobilu, který Gehl a Gemzoe (2001) pokládají za narušitele veřejného prostoru. Autoři jsou toho názoru, že ve starých městech a městských částech, kde se vlády chopila automobilová doprava, se veřejný prostor nevyhnutelně dramaticky proměňuje tím, jak si doprava a parkování na ulicích a náměstích uzurpují postupně stále větší prostor pro pěší. „Moc fyzického prostoru zde nezbylo, a když si k tomu připočteme ještě další omezení a nepříjemnosti, jako je špína, hluk a vizuální znečištění, městský život začne záhy skomírat.“ (Gehl & Gemzoe, 2001, s. 14).
Tato kritika nepřichází s ničím novým. Představuje čtyři hlavní problémy. Zaprvé, Lefebvre (1991, s. 359) upozorňuje, jak je městský prostor často „rozporcován, znehodnocen a nakonec zcela zničen… nárůstem rychlostních komunikací“, takže „pohyb mezi jednotlivými fragmenty města se mění v čistě pohybový zážitek, přestává být pohybem spojeným s prožitkem sociálním.“ (Carmona a kol. 2003, s. 75). Zadruhé, Buchanan (1988, s. 32) se domnívá, že veřejný prostor je sám o sobě až příliš často ovládán dopravou, následkem čehož ztrácí svou společenskou funkci. Počet uživatelů aut je sice mnohem nižší než počet chodců užívajících ulice, přesto je však prostor vyhrazený silnici mnohem větší než prostor určený cestám pro pěší.
Třetí problém se týká snadnosti, s níž se majitelé aut mohou přemísťovat z jednoho odděleného místa na jiné, či od jedné události ke druhé, zatímco „prostory mezi nimi se kolem jen mihnou“ (Hajer & Reijndorp, 2001, s. 57). Za daných okolností lze fyzicky oddělená místa vměstnat do jednoho jediného prostoru, a ostatní (ta mezi) současně vyloučit a ponechat je napospas pozvolnému úpadku – a to jen kvůli jejich údajné reputaci či nedostatku atraktorů. Hajer a Reijndorp (2001, s. 53–61) pro tento jev používají termín „souostroví enkláv“. Domnívají se, že pokud se městské mezi-prostory nějak atraktivně nezhodnotí, postará se nová městská síť o to, že budou ignorovány i nadále.
Čtvrtý problém ovlivňuje celou řadu míst, jež jsou odkázána výlučně na auta. Nalezneme je v západním světě, především v Severní Americe, kde vlastně vůbec neexistují žádné venkovní veřejné prostory, přinejmenším ne v tradiční podobě – nahradil je totiž sled nespojitých silnic a parkovišť. Tomuto fenoménu bylo věnováno již hodně literatury (viz např. Garreau, 1991; Ford, 2000; Duany a kol., 2000; Graham & Marvin, 2001). Tento typ územního rozvoje se občas realizuje v krajinném prostředí, přičemž jednotlivé krajinné úseky se však obvykle projektují již s ohledem na to, že budou vnímány v první řadě z auta, a proto dokáží jen zřídkakdy přitáhnout i chodce. „Takováto města nejsou určena chůzi. Z městských center vymizely chodníky i rezidenční oblasti, a veškeré užívání města se postupně zcela podřídilo službě motoristům“ (Gehl & Gemozoe, 2001, s. 16).
Gehl and Gemozoe (2001, s. 14) zastávají názor, že narušený prostor je prostorem celkově ochuzeným a že většina společenských a rekreačních aktivit, jež se v něm dříve odehrávala, anebo by se odehrávat mohla, mizí a zanechává po sobě jen zbytky těch nejdůležitějších užitkových funkcí. V takovýchto místech chodí lidé pěšky jen pokud vyloženě musí, ne proto, že by sami chtěli. Invaze soukromých vozidel vede celkově k dramatickému zmenšení prostoru dostupného chodcům, ke snížení kvality zbylého prostoru, k významnému omezení svobody pohybu chodců, a to jak uvnitř daných prostor, tak mezi nimi, a k zanesení prostoru dalším harampádím a zbytečnostmi, o nichž se obecně soudí, že jsou pro bezpečné soužití aut a lidí nezbytně nutné: „Tato zařízení jsou obvykle ve vlastnictví a správě celé řady nejrůznějších institucí. V tom nejhorším případě jde o nekoordinovanou činnost a funkčnost zařízení jsou zvažována jen z pohledu inženýrství a automobilismu. Chodec je ignorován a marginalizován. Některé komponenty se instalují v zájmu ´zlepšení situace chodců´, avšak přísně vymezené přechody a zábradlí vyděšeným chodcům v pohybu spíše jen překážejí, kdežto autům umožňují volný průjezd. (Llewelyn-Davies, 2000, s. 102).
Aktivisté typu Davida Engwichta jsou přesvědčeni o nutnosti si tento pouliční prostor vydobýt od aut zpět a znovu jej zpřístupnit jako prostor společenský, přístupný širokému okruhu uživatelů. Engwicht tvrdí, že „čím více prostoru věnuje město pohybu, tím více oslabí a rozdrobí prostor společenské směny. A čím jsou příležitosti pro směnu menší a rozdrobenější, tím víc začíná město ztrácet právě to, co jej dělá městem: koncentraci příležitostí pro směnu“ (Engwicht, 1999, s. 19).
Vylučující prostor
Řada nejvlivnějších osobností na poli urbanistického plánování, jako Jane Jacobs (1984), Jan Gehl (1996) a William Whyte (1980, 1988), se domnívá, že využití veřejného prostoru se odvozuje přímo od těch typů „kvalitativních“ faktorů, jimiž jsme se zabývali výše. Proto je-li prostor špatně spravován a upadá buď po fyzické stránce anebo ve smyslu nabízených příležitostí a aktivit (společenských, kulturních, politických, ekonomických), může velmi snadno nastoupit cestu pozvolného úpadku. „Pokud lidé využívají prostor méně, je zde pak i méně podnětů k vytváření prostorů nových, jakož i k udržování prostorů stávajících. A úpadek jejich údržby a kvality s sebou nese i menší pravděpodobnost, že dané veřejné prostory budou využívány, což zase jen roztáčí nemilosrdnou spirálu úpadku“ (Carmona a kol., 2003, s. 111).
Hendikepující prostory
Fyzická kvalita veřejného prostoru je pro všechny, kdo jej využívají, důležitá, pro některé však více než pro jiné. Pro hendikepované, pro ty, kdo mají malé děti v kočárku, anebo pro starší osoby, mohou jednoduché fyzické bariéry při užívání veřejného prostoru představovat závažné překážky, čímž je z určitých oblastí často mohou vyloučit zcela. Hall a Imrie (1999, s. 409) například uvádějí, že pro hendikepované představuje městská zástavba svého druhu překážkovou dráhu. Většina urbanistů si podle nich potřeby osob s určitým hendikepem uvědomuje jen velmi málo, a proto je výsledný veřejný prostor sám o sobě hendikepující, třebaže by takový vůbec být nemusel (Imrie & Hall, 2001, s. 10). A dále, jelikož si zdravotní postižení spojujeme obvykle s invalidním vozíkem, třebaže jej ve skutečnosti používá jen velmi malé procento postižených (ve Velké Británii 4%), jen zřídkakdy si uvědomíme, že zástavba může omezovat nejrůznějšími způsoby (Imrie & Hall, 2001, s. 43). Jak uvádí Carmona a kol. (2003, s. 43), v přístupu k hendikepujícímu prostředí je třeba brát v potaz:
– porozumění sociálnímu hendikepu a způsobům, jakými to které prostředí hendikepuje;
– plánování v zájmu inkluze a nikoli exkluze či segregace;
– zajištění proaktivních a integrovaných kritérií, nikoli reaktivních „narychlo spíchnutých“ opatření.
Jinými slovy, jelikož to, co je dobré pro hendikepované, je obecně vzato dobré pro všechny (dosažení přístupnějšího a snadněji využitelného prostředí pro všechny), měly by potřeby méně fyzicky zdatných uživatelů daného prostředí být brány v potaz jakožto integrální součást procesů formujících a řídících výstavbu. Podobným způsobem bude zřejmě třeba řešit i psychologické bariéry přístupnosti, včetně strachu z kriminality (viz dále) či obav, že ulice jsou pro určité uživatele (především děti) nebezpečné, protože jim vévodí rychlá doprava.
Vyhrazený prostor
Loukaitou-Sideris (1996, s. 100) se domnívá, že „fragmentaci veřejné sféry provázejí obavy, nedůvěra, napětí a konflikt mezi různými společenskými skupinami. Tyto obavy ústí v prostorové vyhrazení aktivit na základě třídní, etnické, rasové a věkové příslušnosti, typu zaměstnání a stanovení konkrétních míst, jež jsou vhodná jen pro určité osoby a typy užití“, jak je tomu kupříkladu u 24-hodinových „hřišť pro mladistvé“, zmiňovaných výše. Tyto prostory, jež si vždy přisvojí jen určitá skupina lidí, označuje Lofland (1998) jako „vyhrazené“. Když sem pak zavítá někdo jiný, připadá si zde jako cizinec anebo host – v závislosti na tom, jak se zde cítí. Loukaitou-Sideris (1996, s. 100) uživatele soudobého veřejného prostoru charakterizuje jako podezřívavé vůči cizincům. Na rozdíl od jednoho nediferencovaného prostorového typu modernistického veřejného prostoru se v současnosti různé typů prostoru a jejich uživatel od sebe oddělují.
Souhrnný dopad činitelů jako jsou fyzické bariéry či obavy o bezpečnost a pohodlí především starých a mladých obyvatel poukazuje na to, že těmi nejsměrodatnějšími faktory ovlivňujícími přístupnost a rovnost přístupu do určitého prostředí jsou právě různé životní etapy (Lang, 1994, s. 269). Kupříkladu v souvislosti se zdravotními problémy a obezitou dětí, jimž chybí pohyb, jakož i s klesajícím počtem dospělých dohlížejících na děti a s rostoucí tendencí považovat přítomnost dětí ve veřejném prostoru za ohrožení veřejného pořádku se již hodně psalo o neochotě rodičů nechávat své děti hrát si na ulici či chodit pěšky do školy (Shonfield, nd, s. 11). Svůj díl viny zde nepochybně nese právě rozvoj onoho typu města ovládaného auty, jenž se stává častým terčem kritiky, především ze strany „nových urbanistů“. Ti upozorňují na to, že tento jediný možný životní styl – tj. vlastnit auto, které používáme pro veškerý pohyb – nám až příliš často diktují předměstské čtvrti (Duany a kol., 2000, s. 25). Stejný díl viny však zřejmě nese i nedostatek péče, jakou již existujícímu prostředí věnujeme, neboť prostory vymezené chodcům trpí stále větším podfinancováním.
A co víc, některým častým uživatelům veřejného prostoru, k nimž patří v první řadě chudí, bezdomovci a teenageři, bývá do tohoto prostoru, či některých jeho částí, vstup aktivně upírán. Vyloučení na základě strachu či neschopnosti uživatelů konzumovat se budeme věnovat ještě dále v textu. Teenageři bývají vyloučeni z obou výše uvedených důvodů, navíc často i kvůli svým koníčkům, z nichž nejdiskutovanějším je jízda na skateboardu. Ta vede ke konfliktům s dalšími skupinami a může způsobovat škody na městském mobiliáři, proto ji někteří považují dokonce za „protispolečenské“ chování (Johns, 2001).
Nad plánováním a projektováním, jež by aktivity tohoto typu zohledňovalo, však převažuje strategie, kdy jsou jen natvrdo vypovězeny do jim vyhrazených prostor (obr. 6) a ze společného prostoru tím i policejně vykázány. Jak však poznamenává Malone (2002, s. 165): „Z výzkumů je zřejmé, že skateboardové rampy a další prostory pro mladé, budované na okrajích městských center, nejsou pro mladé lidi (a zejména pro mladé ženy) moc atraktivní.“ Na těchto vyhrazených místech mívají teenageři problémy s bezpečností a trpí pocitem vyloučení: vždyť si sami od veřejného prostoru slibují „společenskou integraci, bezpečí a svobodu pohybu“. To vše představuje selhání dobré správy společných prostor, jež by měla zajišťovat jejich rovnoprávné využití všemi skupinami, tedy nikoli na úkor některých.
Oddělený prostor
V extrémních případech některé typy uživatelských aktivit rovnoprávné využívání veřejného prostoru přímo znemožňují. Hlavní příčinu, proč se někdo, kdo má na výběr, z veřejného prostoru stahuje, jedno zda za bránu uzavřené komunity anebo jen z městské čtvrti do předměstské, představuje trestný čin, anebo lépe řečeno obavy z něj (Miethe, 1995). Například Boddy (1992) tvrdí, že se lidé venku cítí nechránění a zranitelní, a naopak uvnitř se cítí v bezpečí a chránění. Tyto obavy pak vedou k narůstajícímu prostorovému oddělování aktivit dle třídní, věkové, etnické a profesní příslušnosti – do komunit pro starší občany, do oblastí pro určité etnikum, do chudinských čtvrtí atd.
Velmi dobře popsán byl již například soudobý trend vydělovat komunity fyzicky – branami (viz Blakely& Snyder, 1997; Low in Low & Smith, 2006; Webster, 2001). Tato tendence odráží dávnou touhu majetných skupin v řadě společností oddělit se od zbytku společnosti, což často dokládá jejich obavy ze zločinu, anebo čistě jen touhu být výjimeční a být tak i vnímány. Brány v podstatě proměňují vnitřní prostor v prostor soukromý, přístupný na základě relativního bohatství, jehož rezidenti se k okolnímu prostoru otáčejí zády (či zdmi a branami). Tento fenomén se postupně stává celosvětovým.
Strach z napadení je skutečný a představuje významný faktor při projektování a spravování urbánního prostředí (Oc & Tiesdell, 1997), jež se dostává pod tlak požadavku segregace. Trestný čin a asociální chování dokážou kvalitu a prožitek veřejného prostoru rychle degradovat a jeho uživatele přimět k tomu, aby pociťované riziko jednoduše snižovali tím, že se danému prostoru budou vyhýbat, čímž vlastně napomáhají jeho dalšímu úpadku. Třebaže statisticky jsou většímu riziku trestných činů vystaveni muži než ženy, a nejvyššímu riziku pak mladí muži, strach z napadení pociťují nejintenzivněji ženy, což nepochybně pomáhá vysvětlit i Whyteův (1980) postřeh, že slabá přítomnost žen ve veřejném prostoru znamená, že je v něm něco špatně.
O metodách potírání kriminality existuje celá řada literatury. Pojednává o tom, do jaké míry lze formou různě kombinovaných prvků, jako je ochranné plánování, dohled, oživení ulice, aktivní regulace a společenské a vzdělávací přístupy k potlačování kriminality, prostor lépe zabezpečit. V nejzazším případě však tyto postupy ústí až v nařčení z nadměrné správy (viz dále). Třebaže existuje celá řada nejrůznějších postupů, většina teoretiků je zajedno se základním doporučením Jane Jacob, totiž aby byl veřejný pořádek udržován formou sítě dobrovolné kontroly, s čímž se ztotožňuje většina společnosti. V tomto smyslu, píše Jacobs (1984, s.45), se uživatelé veřejného prostoru a obyvatelé okolních budov stávají „aktivními účastníky dramatu civilizace versus barbarství“. To z povahy věci vyžaduje, aby se na civilizačním procesu aktivně podíleli uživatelé. Fakt, že se řada zákon ctících účastníků této role vzdává a stahuje se (za brány), lze pak snad interpretovat jako zvrácený následek postupující privatizace rezidenčního prostředí (Bentley, 1999, s. 163).
Domácí, třetí a virtuální prostor
Uvedené trendy jsou patrně pokračováním toho, co Sennett (1977, s. 5–15) popisuje jako úpadek veřejného života, vyvolaný stále větším upřednostňováním soukromých vztahů mezi jednotlivci, jejich rodinami a soukromými přáteli, podporované vzestupem sekularismu a kapitalismu. Oproti tomu, píše dále, je veřejný život vnímán stále více coby sféra suchých formálních vztahů a z introspektivní obsese soukromým životem se stává past, která zcela absorbuje pozornost jednotlivce, místo aby mu přinášela osvobození. To vede k úniku do domácích prostor a následně pak místa, kde se odehrává veřejný život, tedy ulice a náměstí, stále více ustupují obývacím pokojům na předměstí.
Tento názor potvrzují i kritiky, jež za klíčovou hrozbu samotnému konceptu veřejného života označují rozšíření nových technologií a nově vznikajících soukromých míst určených pro společenský styk. Ellinová (1996, s. 149), jakož i celá řada dalších autorů, si všímá, kolik společenských a občanských funkcí, jež se dříve odehrávaly – nevyhnutelně – ve veřejné sféře, se stále častěji přesouvá do soukromí. Zábavu, přístup k informacím, nakupování, finanční služby a dokonce i volby – to vše lze stále větší měrou vykonávat z domova prostřednictvím moderních technologií, jmenovitě internetu. Spolu se stále dramatičtějším rozmachem osobní mobility to v mnoha místech vede k úpadku „místního“, „drobného“ a „veřejného“ a k nárůstu „regionálního“, „velkého“ a „soukromého“ coby hlavních nositelů veřejného života. Proto také Sennet (1977) již kdysi razil názor, že individuální životy se stávají stále více soukromějšími, následkem čehož veřejná kultura upadá.
Třetí prostory
Tato tendence si patrně bude žádat rozšíření definice veřejného prostoru, aby dokázala pojmout i některé další nové formy poloveřejného prostoru, jež se vyvinuly teprve nedávno. Například Banerjee (2001, s. 19–20) navrhuje, aby se urbanisté více zaměřovali na šiřší koncept veřejného života, nikoli tedy jen na veřejný prostor fyzický, a tím reagovali na novou skutečnost, že se podstatná část veřejného života odehrává v soukromých prostorech, a to „nejen v korporátních tematických parcích, ale i v malých zařízeních typu kaváren, knihkupectví a dalších obdobných třetích míst.“ Banerjee se domnívá, že tato místa – bez ohledu na to, v jakém vlastnictví se nacházejí – napomáhají a umožňují sociální interakci.
Toto pojetí „třetích míst“ původně navrhoval již Oldenburg (1989), jenž byl přesvědčen, že domácí život se v současnosti odehrává často v izolovaných nukleárních rodinách, a pracovní život, provázený rozmachem nových techologií, se stále větší měrou realizuje o samotě, a proto lidé k vedení plnohodnotného života potřebují i další společenské prostory. Oldenburg se domnívá, že tento „neformální“ veřejný život, jakkoli ve srovnání s minulostí rozdrobenější, se ve skutečnosti silně koncentruje v řadě třetích míst – v kavárnách, knihkupectvích, bistrech, barech, kadeřnictvích a dalších malých soukromých místech, jež lidé s oblibou vyhledávají. Tato místa jsou svědky setkávání, od náhodných po organizovaná a pravidelná, a představují tak stěžejní prostředníky mezi jednotlivcem a společností, přičemž vykazují i řadu společných rysů. K nim patří:
– neutrální půda, na kterou jednotlivci přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí;
– vysoce inkluzivní, přístupný a nevyžadující žádná formální členská kritéria;
– nenápadný a chápaný jako samozřejmost;
– otevřený během úředních hodin i mimo ně;
– charakterizovaný hravou atmosférou;
– psychologicky podpůrný a příjemný;
– místa pro konverzaci a tím pádem i pro politickou debatu.
Dalo by se řídi, že tyto rysy rovněž charakterizují (anebo by charakterizovat měly) veřejný prostor, ale i to, že tato třetí místa nejsou ničím novým – britský hostinec, francouzská kavárna či americký bar, to vše je jen pár příkladů z minulosti, které až do současnosti zůstávají významnými „třetími místy“. Ta jsou dnes ještě navíc doplněna o další typy „třetích míst“, jako je nákupní centrum, sportovní centrum, video půjčovna a spousta dalších nových volnočasových míst.
Virtuální prostor
Co je nové, je nárůst virtuálních prostor – chatů, virtuálních světů, rozhlasového vysílání s přímými telefonickými vstupy posluchačů a řada dalších – o nichž se někteří teoretici domnívají, že naši potřebu setkávat se a komunikovat v tradičním veřejném prostoru zcela nahradí a nakonec inspirují vznik zcela nových urbanistických forem (viz diskuse Aurigi, 2005, s. 17–31). Ponecháme-li stranou ty nejradikálnější předpovědi „techno-deterministů“ o konci městského života, někteří teoretici docházejí k závěru, že podoba měst, jak je vnímáme dnes, se bude muset utkat s novými výzvami a nakonec se jim i přizpůsobit, neboť „počítačové sítě se staly fundamentální složkou městského života, podobně jako sítě ulic“ (Mitchell, 1996, s. 107). Jiní teoretici se zase domnívají, že nové technologie tradiční podobu města nerozvrátí, spíše jen ještě víc upevní jejich roli. Aplikace informačních technologií sice představují převážně metropolitní fenomén, avšak ti, kdo v tomto oboru pracují, si stále více přejí žít a pracovat v místech, jež jim skýtají kontakt s ostatními lidmi činnými v oboru a jež vyhovují jejich představám o kvalitě života (Graham & Marvin, 1999, s. 97).
Z těchto důvodů by tedy kvalita veřejného prostoru mohla naopak hrát stále významnější roli. Skutečný dopad nových technologií na podoby města a veřejného prostoru ukáže teprve budoucnost, avšak skutečnost, že komunikace tváří v tvář představuje i nadále preferovaný způsob interakce v byznysu i v soukromém životě naznačuje, že veřejný prostor možná ani není novými technologiemi ohrožen tolik, jak se zpočátku předpokládalo (Castells, 1996; Sassen, 1994). Rostoucí role třetích míst to jen potvrzuje. Když se však na situaci podíváme kriticky, uvědomíme si, že ať už jde o domácí, třetí či virtuální prostor, všechny tyto světy se vlastně nacházejí mimo sféru běžně spravovanou občanskou společností, a podobně je tomu i s jejich vlivem na „tradiční“ veřejný prostor. Obavy z nedostatečně spravované veřejné sféry se proto dotýkají i tohoto nového, pseudo-veřejného prostoru.
Nadměrně spravovaný veřejný prostor
Přejdeme-li od kritik nedostatečně spravovaného prostoru ke kritikám prostoru spravovaného nadměrně, zjistíme, že řada z nich se soustřeďuje na sílící představu veřejného prostoru coby zboží. Podobně jako u kritik nedostatečné správy ani v tomto případě nejsou kategorie pevně dané a diskuse se jednotlivým kategoriím vymyká, přičemž právě jejich souhrnný dopad na celek formuje náš pohled na veřejný prostor.
Privatizovaný prostor
Ve Spojených státech a Velké Británii upozorňují v posledních letech debaty o správě veřejného prostoru stále naléhavěji na obavy spjaté s privatizací a s ní souvisejícími problémy. Kupříkladu Low a Smith (2006) zdůrazňují narůstající počet bezpečnostních opatření a regulací ve Spojených státech, a to především po 11. září 2001. Zároveň však poukazují na to, že Spojené státy zvýšená bezpečnostní opatření veřejných prostor prosazovaly již během neoliberální éry v 80. a 90. letech 20. století:
„Drsný zásah do veřejného prostoru… není jen následkem rostoucích obav z terorismu po roce 2001, ale vedla k němu i celá řada impulsů na místní a národní úrovni. Zákon zakazuje stále více veřejných způsobů užívání prostoru a prostor pak ve výsledku bývá střežen tak, jak by to ještě před pár lety bylo zcela nemyslitelné, což však bylo terčem kritik i o mnoho dříve než v roce 2001“. (Low & Smith, 2006, s. 2)
Firemní privatizace
Low (Low & Smith, 2006, s. 82) zde spatřuje souvislost s privatizací veřejného prostoru firemními či komerčními zájmy a prohlašuje, že „v průběhu posledních 20 let se privatizace městského veřejného prostoru zrychlila z důvodů uzavírání, přestavování a kontroly veřejných parků a náměstí, rozmachu čtvrtí podporujících rozvoj obchodu, monitorujících a ovládajících místní ulice a parky, a převedením tzv. vzdušných práv na výstavbu firemních náměstí pod záminkou, že budou otevřena veřejnosti.“ Dnes je obecně akceptován argument, že městské veřejné prostory ve Spojených státech jsou spravované a kontrolované více právě kvůli rostoucímu soukromému vlastnictví veřejného prostoru a následnému rozmachu strategií soukromé správy. Ellinová (1999, s. 167–168) se domnívá, že tato privatizace je jak příčinou, tak i následkem úpadku veřejného prostoru, a má co do činění se sílící touhou regulovat prostor soukromý. Podle Ellinové daný problém přesně dokládá přesun různých zařízení a vybavenosti z veřejného prostoru v centru města do privatizovaných předměstských oblastí a jejich reinkarnaci do podoby do sebe obrácených pevností obklopených příkopy a parkovišti. Jde o převzetí veřejného prostoru soukromými firmami.
Dalších příčin privatizace coby inherentní součásti procesu městského vývoje, podporujícího vznik řady nových městských prostor, si všímá i Mandanipour (2003, s. 215–216). S tím, jak se developerské společnosti rozrůstají co do velikosti i složitosti, ustupují malé lokální podniky napojené na místní činitele s rozhodovacími pravomocemi stále více těm společnostem, jejichž řídící centrály sídlí obvykle mimo danou lokalitu. Ruku v ruce s tím i financování projektů a vlastnictví firemního majetku přechází stále více na národní a nadnárodní společnosti. Výsledkem je narůstající propast mezi těmi, kdo jsou zodpovědní za rozvoj, a danou lokalitou. Proto „pokud měl v minulosti pro developery rozvoj konkrétního místa nějakou symbolickou hodnotu, dnes jejich zájmy řídí stále více směnná tržní hodnota“ a prostor se stává pouhou komoditou. V takovéto atmosféře bezpečnou návratnost (investorův prvotní zájem) nejlépe zajistí vyhovění potřebám nájemníků, kdežto širší komunita je nevyhnutelně prioritou menší. A vzhledem k absenci silných plánovacích regulací pro nápravu situace i ke všeobecné neochotě veřejných orgánů zhostit se zodpovědnosti i nákladů na vlastní správu nových prostor dochází nevyhnutelně k jejich privatizaci.
Boyer (1993, s. 113–114) zde razí termín „město iluzí“, neboť se domnívá, že označovat některá místa jako veřejný prostor je nepatřičné, když jím de facto nejsou. V oblasti městských center je podle jeho názoru kladen až příliš velký důraz na existenci luxusních prostor, přičemž zprostředkující meziprostory jsou opomíjeny. S tímto tvrzením souhlasí i Loukaitou-Sideris a Banerjee (1998, s. 280), kteří se domnívají, že postmoderní urbanismus eliminuje nechtěné a obávané politické, společenské a kulturní vměšování:
„Prostor je odříznut, oddělen a uzavřen tak, aby se dal snadno ovládat a „chránit“. Tímto způsobem se daří filtrovat nepříjemné skutečnosti každodenního života: lidi chudé, bez domova a psychicky nemocné, jakož i oblasti obávané, zanedbané a upadající. Namísto skutečného města tak vzniká hyper-reálné prostředí poskládané z bezpečných a atraktivních elementů reality, ovšem reprodukované v podobě miniaturní či nadsazené verze.“
Loukaitou-Sideris a Banerjee pokládají podřízení veřejného prostoru tržním silám za relativně nový fenomén. Ve Spojených státech udávají urbanismu městských center směr soukromé zájmy a z toho důvodu je ve své podstatě reaktivní a oportunistický a nikoli proaktivní. A na iniciativy soukromého sektoru v centru města zase obvykle reaguje sektor veřejný. „Nové městské centrum se tak pozvolna dostává do rozporu s pozůstatky starého centra, tedy s bývalou hlavní ulicí. Z veřejného života hlavní ulice zbyly v nejlepším případě jen pouhé fragmenty, neboť jej zcela proměnila kultura chudých, bezdomovců a nových imigrantů“ (Loukaitou-Sideris & Banerjee, 1998, s. 288). Analýza těchto autorů nejenže odhaluje nedostatek makro-strategického plánování, jež by investice směřovalo právě do těch městských částí, kde veřejná sféra upadá, ale současně i řadu mikro-urbánních strategií, jež cíleně přispívají k vyloučení: vysoké prázdné zdi, neprůchozí domovní fasády, zapadlá náměstíčka, skryté vchody (do nových prostor), nezvýrazněné průchody a východy do ulice, nepřítomnost malých obchůdků atd. „Privatizované“ vnitřní prostory lze současně vnímat jako sled jednotlivých scén či tematických výjevů, jaké by se daly dobře zabalit a inzerovat.
Státní privatizace
Minton (2006) popisuje model ústupu místní správy ve Velké Británii, v němž místní rada vystupuje jakožto zprostředkovatel, nikoli poskytovatel, soukromých – veřejných prostor, jež nespravuje policie, nýbrž soukromé bezpečnostní firmy. Tento proces obvykle nastartují veřejné iniciativy na obnovu města, avšak výslednou zástavbu pak vlastní a spravuje jeden soukromý majitel. Jak si všímá Minton, jde fakticky o přenesení moci ve správě veřejného prostoru ze státu na soukromníky:
„Z hlediska veřejného prostoru se jako hlavní problém jeví to, že zde dříve ulice a veřejná náměstí regulovala, spravovala a udržovala místní správa, ale vznik nových ´soukromých – veřejných´ míst znamená, že… je budou vlastnit a spravovat jednotliví soukromí majitelé, kteří tím nabývají moc do daného prostoru omezovat přístup a regulovat aktivity v něm.“ (Minton, 2006, s. 10)
Jako příklady daného fenoménu zde Minton uvádí londýnský Canary Wharf a Broadgate, anebo jiný případ, kdy v rámci renovace centra Liverpoolu pronajala městská správa developerovi 34 ulic k výstavbě a správě na dobu 250 let. A Graham (2001) si všímá ještě daleko rafinovanejší všudypřítomné privatizace ulic ve Velké Británii (i jinde), tentokrát prostřednictvím převedení veřejného vlastnictví městské infrastruktury do vlastnictví soukromého. Ačkoli se tento fenomém ještě nerozšířil na silnice jako takové (ponecháme-li stranou dálnice a mosty), většina infrastruktury umístěné pod uliční úrovní je již dnes privatizována a práva s ní spojená převedena na společnosti, jež mohou veřejný prostor blokovat, rozkopávat a zase obnovovat, víceméně jak se jim zlíbí.
Podobný problém představuje, stejně jako ve Spojených státech, i vzestup tzv. Business Improvement Districts (BIDS), tedy „čtvrtí podporujících obchod“. BIDS jsou v podstatě obchodní sdružení, která odvádějí zvláštní poplatky určené na zvelebování externího zákaznického prostoru. Náležitá legislativa umožňující vznik BIDS byla schválena v roce 2004 a již v dubnu 2006 bylo v Anglii registrováno 27 BIDS. Minton (2006, s. 17) tato místa definuje jako „soukromé – veřejné“ prostory, v nichž veřejný prostor přísně monitoruje a reguluje soukromý management. Minton se dále domnívá, že BIDS „charakterizuje přítomnost soukromých uniformovaných bezpečnostních služeb a zákaz protispolečenského chování, počínaje jízdou na skateboardu a konče žebráním.“ A je doloženo, že v posledních 20 letech obdobnými změnami jako Spojené státy prochází i Velká Británie: redukuje se zde místní správa, mění se vlastnictví půdy, roste soukromé vlastnictví veřejného prostoru i soukromý management a správa veřejného prostoru, a stále větší důraz je kladen na čistotu a bezpečnost.
S odvoláním na prokazatelný dopad tzv. Patriot Act (vlasteneckého zákona) z roku 2001 dospívají Low a Smith (2006, s. 12) k závěru, že „dilema veřejného prostoru se nepochybně bagatelizuje tím, jak se naše současná diagnostika smrskává na pouhé lamentování nad soukromým versus veřejné.“ Autoři se dále domnívají, že hlavní roli v úsilí zamezit veřejnosti ve vstupu do určitých míst, médií či institucí hraje stát, a proto boj o zachování vskutku veřejných prostor není vždy jen bojem se soukromými zájmy. Ze stejných obav vycházejí i kritiky podpory a rozmachu BIDS: stát zde v podstatě určité body své zodpovědnosti za veřejné prostory postupuje soukromým zájmům. Další stránku těchto tendencí, charakterizovaných jako plíživou komodifikaci veřejného prostoru, zaznamenává taktéž Kohn (2004). Do této kategorie zahrnuje i pronájem prostor pro pořádání komerčních akcí, prodej reklamních prostor nacházejících se uvnitř a v sousedství veřejného prostoru, a konečně i tzv. „café creep“ (roztahování kaváren) či zabírání dlažby veřejných prostor pro komerční účely (obr. 11), to vše odsouhlasené místní správou.
Konzumní prostor
Ve své knize Variations on a Theme Park (Variace na tématický park) prohlašuje Sorkin (1992, s. xiii–xv), že nástup nového korporátního města ohlašuje konec tradičního pojetí veřejného prostoru. Tento nový typ prostoru je prostorem globálním, v němž ekonomické fenomény přerůstají i do společnosti a kultury. Sorkin popisuje svět ovládaný nadnárodními společnostmi a produkující standardní urbanismus, kde veřejný prostor slouží konzumu. Domnívá se, že nadměrná správa veřejného prostoru je přímo posedlá otázkou bezpečnosti, a dále, že veřejný prostor stojí v čele tendencí směřujících k vytvoření města simulací, v němž jsou prostory definovány svými pseudo-historickými vazbami k minulosti. Hajer a Reijndorp (2001, s. 49–50) si všímají nebývalého nárůstu záměrné konzumace míst a událostí, jenž je následkem dramatického růstu a dominantního postavení středních tříd v rozvinutých zemích:
„V průběhu posledních let se velice rozšířil nový fenomén související s touhou obyčejných občanů po ´zajímavých´ zážitcích. Odborníci na volný čas hovoří o tzv. ´zážitkovém průmyslu´, kdy jsou lidem nabízeny nejrůznější typy akcí, jež je dokážou na krátkou dobu pobavit – počínaje továrními výprodeji a konče uměleckými bienále… A tak spolu města a další organizace soutěží, kdo dokáže vyprodukovat více zážitků.“
Otázkou simulace se ještě hlouběji zabývá Boyer, jenž upozorňuje, že postmoderní města se skládají z historických a symbolických vrstev, s nimiž lze manipulovat a jež lze využívat coby nástroj pozdního kapitalismu: „V Evropě, a stejně tak i v Americe, se postmodernismus obrací do historie a evokuje obrazy města minulosti… což lze pokládat za pokus politických a společenských činitelů znovu se vrátit k představě centralizovaného světa. … Vizuálními vzpomínkami… kodifikovanými coby módní styly a obrazy… lze manipulovat s cílem mírnit napětí, jež přinášejí společenské změny a politické protesty, jakož i nerovnoměrný vývoj města a ekonomiky“ (Boyer, 1994, s. 408). Boyer dále poznamenává, že městské části sice mohou být pečlivě naplánovány, už však nedokážou rovnoměrně zajišťovat potřeby všech členů společnosti. Některé části města nejsou pak už ničím jiným než zanedbanými zbytky veřejného prostoru prostoupeného realitou společenského úpadku.
Finanční vyloučení
Urbanistických a organizačních strategií lze využívat k otevřenému vyloučení určitých skupin a k podpoře skupin jiných (viz výše), a ještě dalších forem vyloučení lze dosáhnout i finančními prostředky. Může jít o explicitní vyloučení, kupříkladu účtování vstupního poplatku, jež je spjato s řadou kodifikovaných pravidel a regulací specifikováných obvykle na vstupence. Takováto strategie bývá uplatňována v řadě vnitřních veřejných prostor – v muzeích, podzemních dráhách atd. Rafinovanější strategie potom vycházejí z vysílání vizuálních signálů, jež nám jasně sdělují, že vítán je zde jen ten, kdo je schopen zaplatit, kdežto k ostatním, kteří do dané kategorie nepatří, se bude přistupovat obezřetně, přičemž v krajním případě jim může být i fyzicky odepřen přístup. Příchozí pak své právo na vstup zdůrazňují prostřednictvím řady vizuálních signálů, kupříkladu typem oblečení, jež mají na sobě (Carmona a kol., 2003, s. 127). Do této kategorie spadají exkluzivní nákupní centra, která navenek vítají všechny, alespoň všechny ty, kdo jsou schopni konzumovat (obr. 12).
Podobným způsobem argumentují i Loukaitou-Sideris a Banerjee (1998, s. 291), když uvádějí, že v tradičních městech slouží veřejný prostor jako místo politické debaty, kdežto v prostoru konzumním, jaký je typický pro nová americká městská centra, jsou uživatelé od takových debat otevřeně zrazováni. „Vlastníci a developeři mají zájem na tom, aby jejich prostor byl „apolitický“. Oddělují uživatele od zbytečného rozptylování, a to jak společenského tak politického rázu, aby mohli lépe sledovat vlastní záměr“ – tedy konzum.
Mattson (1999, s. 135–136) tento trend nahlíží v kontextu všudypřítomných amerických předměstských nákupních center. Tvrdí, že celá řada nákupních center může sloužit jako příklad toho, co sociologové pokládají za „totální instituce“, jež jsou záměrně zcela uzavřené před venkovním světem, aby nerozptylovaly pozornost zákazníků, jejichž primárním posláním je nakupovat (obr. 13). Avšak postupně, jak se v řadě komunit stávají nákupní centra jedinými ústředními shromažďovacími místy, tak „činnost řadových občanů, kteří rozdávají letáky, protestují anebo nákupní centra využívají ještě nějakým dalším způsobem jako veřejný prostor, vyústila až v řadu kontroverzních soudních případů“. Ve Spojených státech se pak mnoho států přiklonilo na stranu těch, kdo obhajují právo na soukromé vlastnictví – před ústavním právem na svobodu slova, přičemž výklad obchodního centra jakožto veřejného prostoru uznala jen menšina soudců.
„Ať už jsou konkrétní detaily těchto debat jakékoli, vždy se točí kolem ústředního tématu veřejného prostoru a demokracie amerického předměstí. Občané dávají jasně najevo svůj názor, že potřebují místa, kde by mohli diskutovat s ostatními občany a snažili se je přesvědčit o svých názorech. Věří, že by zde mohla posloužit právě obchodní centra, jednoduše z toho důvodu, že se zde na vymezeném prostoru soustředí veřejná komunikace. Občané si dobře uvědomují hlavní slabost dnešních příměstských oblastí – totiž nedostatek veřejného prostoru a zhoubný dopad tohoto nedostatku na demokracii.“ (Mattson, 1999, s. 136–137)
Vynalezený prostor
Některé z nejčastějších kritik nových podob veřejného prostoru se týkají pociťované ztráty autenticity a nárůstu počtu jakýchsi „ne-míst“. Spíše než na nadměrnou správu se tyto kritiky zaměřují na nadměrné plánování, třebaže z literatury vyplývá, že by se mohlo jednat v podstatě o jednu a tu samou věc. Řada autorů se snaží identifikovat jednotlivé složky, jež utvářejí místo, přičemž se vždy zaměřují hlavně na souhrn tří základních elementů: fyzickou podobu, lidské aktivity a význam či obraz (Relph, 1976; Canter, 1977; Punter, 1991; Montgomery, 1998). Někteří autoři se soustřeďují i na kvalitu úspěšných míst, jako kupříkladu Carr a kol. (1992), jenž je toho názoru, že by prostor měl „reagovat“ na pět následujících potřeb:
(1) pohodlí, včetně ochrany před úrazem a pohodlí fyzické;
(2) odpočinek, pocit psychické pohody;
(3) pasivní účast, v okolí a s ostatními lidmi (např. pozorování lidí);
(4) aktivní účast, již někteří lidé vyhledávají, a dovoluje-li to situace, je tato účast často spontánní;
(5) objevování, odpovídající touze po různosti a nových zážitcích.
Přesně tyto vlastnosti však vedou k vyhledávání míst orientovaných na zábavu, kde si návštěvníci mohou užívat různých volnočasových aktivit, což má za následek nárůst počtu takovýchto míst. Rozpínavost globalizačních procesů, masové kultury i pocitu ztráty osobních vazeb k místu (Carmona a kol., 2003, s. 101–102) však zároveň přispívají i k tomu, že po celém světě dochází k opakování některých konvenčních řešení míst tohoto druhu. Typickým příkladem zde může být Vnitřní přístav v Baltimoru, jenž od dob své regenerace v 70. a 80. letech 20. století inspiroval vznik celé řady okopírovaných relaxačních zón po celém světě (Yang, 2006, s. 102–127).
Třebaže řadu sídel ve své době vždy „vynalezli“ jejich zakladatelé, dnes se k přetváření stávajících míst stále větší měrou užívají techniky vypůjčené z navrhování tematických parků, ovšem s tím rizikem, že se vytratí prvky kontinuity a osobitého rázu, jež charakteristiku daného místa spoluutvářely. Jako příklad uvádí Wilson (1995, s. 157) pařížský Parc de la Vilette, jenž je navzdory své reputaci „navržen pro turisty spíše než pro muže s chraplavými hlasy a ženy se zarudlýma rukama, kteří zde už ale stejně nepracují, ani nebydlí.“ Ve městěch po celém světě „se turisté nejenže pomalu stávají patrně tím nejdůležitějším typem obyvatel, ale nakonec i my všichni se stáváme turisty ve vlastních městech.“
Během renovačních procesů se občas záměrně navrhne i něco docela odlišného, co by mělo sloužit k rozlišení jednoho místa od druhého – k odlišení jednoho města, čtvrti či místa od ostatních se užívá kupříkladu marketingových strategií. V průběhu rekonstrukce lze záměrně využít i momentu stejnosti: například když se přebírá nějaký úspěšný recept, který již zafungoval jinde. Vezměte si stereotypní čínské čtvrtě v mnoha městech po celém světě či klonování nákupních tříd vybavených stejnými domácími a mezinárodními obchody (New Economics Foundation, 2004). Na místa tohoto typu se dnes snáší kritika ze všech stran. Jedna za všechny: vůči těmto místům je obzvláště kritický Sorkin (1992, s. xiii), jenž prohlašuje, že ze Spojených států se vytrácejí skutečná místa, jež jsou postupně nahrazována karikaturami a „urbánními převleky“.
Třebaže vzniku tohoto typu míst předcházel promyšlený a pečlivý plánovací proces, bývají dnes kritizována pro umělost a nedostatek autentičnosti. Jak píše Sircus (2001, s. 30), když pojednává o Disneylandu: „Je úspěšný, neboť sleduje určité principy postupného prožívání a vyprávění, jež vhodně načrtávají smysluplný význam místa, v němž jsou jednotlivé aktivity a vzpomínky individuální a zároveň i sdílené.“ Zukin (1995, s. 49–54) s ním souhlasí v tom, že Disneyland a jemu podobná místa představují jeden z nejdůležitějších nových druhů veřejného prostoru pozdního 20. století, třebaže jejich úspěch přičítá jiným faktorům:
– vizuální kultuře, jež se svým estetickým pojetím vymyká etnickým, třídním a regionálním identitám;
– ovládnutí prostoru formou silně scénograficky pojatých prostorových úseků, jež lidem umožňují sledovat, být sledováni a zároveň i bez váhání aktivně participovat;
– soukromé správě, jež se zaměřuje na zvládnutí obav – žádné zbraně, žádní bezdomovci, žádné nelegální nápoje či drogy, což je – sečteno podtrženo – příslibem „že veřejný prostor bude bezpečnější a sociální diverzita méně hrozivá“.
Tento způsob produkce míst, a s ním i výše uvedené faktory úspěšnosti, se prosazuje v celé řadě různých kontextů, počínaje tvorbou zcela fiktivních tematických parků na straně jedné, až po znovuobjevování historických městských čtvrtí na straně druhé. A všechna tato místa – bez ohledu na svou velikost – sledují jeden primární cíl, totiž „přitáhnout pozornost, návštěvníky – a v důsledku – i peníze“ (Crang, 1998, s. 116–117). V tomto směru jsou daná místa bezesporu populární a stále plná lidí. Když se ale pak vrátíme zpět k jednotlivým složkám takového místa, dojdeme patrně k závěru, že „ne-místo“ není výsledkem nedostatku aktivity či pečlivě promyšlené fyzické podoby, nýbrž absencí významu daného místa. Pro Sircuse (2001, s. 31) však ani to není důvodem k obavám. Jak píše, „místo není dobré anebo špatné jen proto, že je skutečné či zástupné, autentické či napodobené. Lidé se mohou cítit dobře v obou, jedno zda jde o místo, jež se utvářelo v průběhu staletí anebo vzniklo naráz. Vydařené místo nás dokáže, podobně jako román či film, aktivně vtáhnout do emocionálního prožitku, je vystavěno a uspořádáno tak, aby dokázalo komunikovat své poslání a svůj příběh.“ A tak naším úkolem nakonec nemusí být ani tak tvorba autentických a vynalezených míst, ale prostě jen míst „dobrých“, při vědomí toho, že v tomto procesu bude kromě původního návrhu hrát roli ještě mnoho dalších faktorů, jakož i to, jak tato místa budou následně spravována a s jakými omezeními se zde uživatelé budou setkávat.
Obávaný prostor
Kilian (1998, s. 129–131) je toho názoru, že různé druhy omezení lze analyzovat na základě mocenských vztahů, které definují přístup i vyloučení, a že právě tyto vztahy představují významné prostorotvorné faktory. Dále se domnívá, že v městském prostoru se pohybují tři kategorie lidí: obyvatelé, návštěvníci a cizinci, přičemž každá tato skupina má v souvislosti s přístupem a vyloučením jiná práva:
– Obyvatel, kontrolor. Často chápáný jako stát/vláda, mnohdy však může jít i o soukromý subjekt, jako je velká korporace. Obyvatelé mají právo na vstup a vylučovíní jiných.
– Návštěvníci, kontrolovaní. Uživatelé veřejného prostoru s právem na vstup za určitým „účelem“ a bez práva na vylučování.
– Cizinci, „nechtění“. Nemají žádné právo na vstup a jsou z vlastní podstaty vyloučeni.
Kilian otevřeně připouští, že jde o kategorie prostupné, subjektivně definované, které návštěvníkům a cizincům propůjčují obyvatelé, a uzavírá, že debata o ztrátě veřejného prostoru souvisí s vývojem společenských vztahů, jež řídí fungování městského veřejného prostoru. Minton (2006, s. 24) se domnívá, že obavy z trestné činnosti (spíše než skutečné údaje o trestné činnosti) jsou často jakýmsi hnacím motorem postupující privatizace veřejné sféry, jež rozděluje komunity. Autorka je však toho názoru, že současně s tím, jak mediální zpravodajství o trestné činnosti nepřetržitě rozdmychává atmosféru strachu (a to i v době, kdy počet trestných činů klesá), vyvolávají polarizační procesy a s nimi spojená atomizace komunit stále větší obavy z toho, co je „jiné“ (cizinci), a přispívají tak k tomu, že všichni, kdo mají na výběr, veřejný prostor stále častěji opouštějí. Výzkum ve Spojených státech odhalil, že vnímání zločinnosti úzce souvisí s přítomností očividně odlišných skupin, jež sdílejí stejný prostor a jsou vůči sobě navzájem do jisté míry podezíravé, jak je tomu například v případě bezdomovců ve veřejném prostoru (Mitchell, 1995).
Vylučující dohled
Minton (2006, s. 2) popisuje možnosti sociálního vyloučení z hlediska tzv. „horkých míst“ blahobytu a „studených míst“ vyloučení. „Horká místa“ – jako renovované části města či tzv. BIDS – definují jasně dané a bezpečné politické strategie, jež je zbavují veškerých společenských problémů. „Studená místa“ naproti tomu definují ti, kdo jsou společensky vyloučeni a kdo jsou v „horkých místech“ nechtění. Z této analýzy je zřejmé, že správa veřejného prostoru aktivně vytváří společensky polarizované městské veřejné prostory. Minton (2006, s. 21) rovněž upozorňuje na plíživé roztahování soukromých bezpečnostních služeb ve Velké Británii, jež fakticky suplují roli veřejně financovaných policejních sil v oblastech, jež si to mohou dovolit (obr. 16). V tomto bodě cituje i Sira Iana Blaira, bývalého komisaře Metropolitní policie, který uvádí, že navzdory skutečnosti, že v Miami je 19% ulic střeženo soukromými bezpečnostními agenturami, přesto jde stále o hlavní město zločinu Spojených států. Autorka je také toho názoru, že „soukromá ostraha ještě neznamená bezpečnost“, představuje však další stupeň privatizace veřejného prostoru a další ústup státu z teritoria, jež mu tradičně náleželo.
Murphy (2001, s. 24) poukazuje na to, že praktiky vyloučení nejsou vždy jen dílem soukromého sektoru usilujícího o privatizaci, ale že je stále větší měrou podporuje i veřejná politika, jejímž posláním je potírat nežádoucí společenské aktivity. Takto vzniklé „zóny vyloučení“ se sice navzájem liší, kontrolní faktory vyloučení však mají společné – kouření, jízda na skateboardu, konzumování alkoholu, žebrota, používání mobilní telefonů, jízda autem. A tak zde vyvstává otázka osobní svobody vs. osobní a kolektivní odpovědnosti. Vrátíme-li se k tvrzení Jane Jacob (1984, s. 39), že společnost jedná jakožto celek s cílem stanovovat normy chování, dohlížet na jejich dodržování a současně monitorovat to, co chápe jako „pouliční barbarství“, nabízí se nám otázka, zda tyto zóny znamenají i cosi víc, než jen pouhou kodifikaci daných pravidel v oblastech, kde selhal systém dobrovolné kontroly? Představují vymezení osobních svobod anebo prostě jen proklamaci svobody ostatních, aby mohli veřejný prostor užívat způsobem, jenž odpovídá společenským normám?
V této otázce přesvědčivě argumentuje Ellickson (1996): pokud uživatelé veřejného prostoru nejsou schopni ve veřejném prostoru dodržovat základní minimální úroveň slušnosti, o to pravděpodobněji budou někteří prchat do privatizovaného světa předměstských nákupních center, enkláv ohraničených branou, či na internet. Autor pak předkládá zdánlivě kontroverzní tvrzení, že máme-li se tomuto trendu vyhnout, pak bychom ty, kdo společenské normy nedodržují, měli uzavírat do zón jim určených – jde jinými slovy o model sociální kontroly v podobě chudinské čtvrti. Kohn (2004, s. 169) se domnívá, že by vlastně pouze šlo už jen o kodifikování toho, co se již dávno děje v řadě měst, kde jsou bezdomovci a další „nežádoucí“ osoby tolerovány jen v některých oblastech – například ve vykřičených čtvrtích –, zatímco z jiných částí – jako nákupní centra a obchodní čtvrtě – jsou vyháněni. Na nebezpečí takovéto strategie upozorňuje Davies (1992, s. 232–233), když konstatuje, že tzv. no-go zóny, k nimž tento trend spěje, problémy pouze zhoršují a nijak neřeší, neboť je nevyhnutelně jen přesouvají do sousedních městských částí.
Carr a kol. (1992, s. 152) se domnívá, že svoboda a odpovědnost si žádají „schopnost vykonávat takové činnosti, po nichž člověk touží, využívat místa tak, jak si to přeje, ovšem s vědomím toho, že veřejné místo je místo sdílené.“ Otázka správy, toho, co je a co není patřičné, tak může představovat prostě jen věc lokálního názoru a vyjednávání.
Tvrdá a měkká kontrola
Loukaitou-Sideris a Banerjee (1998, s. 183–185) identifikují dvě základní možnosti kontroly prostoru – tvrdou a měkkou. Tvrdá kontrola je aktivní a využívá celé škály soukromých bezpečnostních technik, např. systému průmyslové televize (CCTV) a regulací, jež určité aktivity buď přímo zakazují anebo je umožňují řídit (povolení, časový rozvrh či pronájem). Naproti tomu měkká kontrola je svou podstatou pasivní, využívá škály symbolických omezení, jež od nežádoucích aktivit pasivně odrazují anebo je znemožňují tím, že odstraňují příležitosti k jejich provozování. V literatuře se setkáme s řadou obav pramenících z uvědomování si ztráty svobody, jakož i z následných proměn povahy veřejného prostoru, jež zase souvisejí s názorem, že lidé odpovědní za správu veřejného prostoru – a to jak veřejného, tak soukromého – začínají před měkkými systémy kontroly postupně upřednostňovat právě ty tvrdé.
Fyfe a Bannister (Fyfe, 1998, s. 256) například upozorňují, že „urbanistické opevňovací tendence, i širší koncept „společnosti dohledu“, jejíž jsou součástí, se setkávají se širokou škálou reakcí od těch optimistických, vítajících objev možného technologického řešení chronických městských problémů, až po ty zoufalé, obávající se zrodu orwellovské dystopie. Mezi těmito dvěma krajními póly je však ještě střední cesta, charakterizovaná značnou ambivaletností vůči dopadu zesilujícího se dohledu.“ Autoři pak citují Ellinovou (1996, s. 153), která tvrdí, že zatímco pro některé lidi budou brány, soukromý dohled a průmyslové televize zvyšovat pocit bezpečí, u jiných budou prostě vyvolávat jen pocity paranoie a nedůvěry.
Rozsáhlý výzkum realizovaný ve Velké Británii odhaluje, že vliv průmyslové televize na snižování úrovně zločinnosti je ve skutečnosti jen zcela nepatrný, navzdory tomu, že popularita těchto systémů roste zdánlivě exponenciálním tempem (Welsh & Farrington, 2002). Fyfe a Bannister (in Fyfe, 1998, s. 265) dospívají k závěru, že „pod neustálým dohledem kamer průmyslové televize lze Boddyho tvrzení (in Sorkin, 1992, s. 123), že ulice, symbolizují veřejný život s veškerými lidskými kontakty, konflikty a tolerancí, jen obtížně udržet“. Naproti tomu Atkinson (2003, s. 1840) v souvislosti s průzkumy politiky britského městského prostoru poznamenává, že ačkoli v ní lze v krajních případech nalézt i „revanšistické“ prvky představující nátlakovou snahu zbavit se určitých skupin v zájmu ochrany většiny – např. politikou nulové tolerance, nařízením o protispolečenském chování (ASBO, Anti-social Behaviour Orders), zákazem vycházení dětí a vymezenými zónami atd. – zároveň „zde lze nalézt i mírumilovnější přístupy a iniciativy, k nimž patří například dozorci městských částí zajišťující dozor bez přítomnosti policie“, atd. Nátlakové strategie lze navíc vnímat jako pouhou snahu o přenesení více pravomocí na komunitu, a to tak, aby si své nejpalčivější problémy mohla řešit sama a vydobyla si zpět ulice pro svou tichou, zákonů dbalou většinu. O dalším směřování vývoje nemá Atkinson ještě zcela jasno, ovšem v celé literatuře věnované veřejnému prostoru převažují i nadále obavy z nadměrného dozoru, a to jak ze strany státu tak ze strany soukromých zájmů.
Závěr
Akademickou literaturou se napříč diskusemi o veřejném prostoru vine červená nit neustále se opakujících kritik. Přestože se od sebe navzájem často velmi liší a pojmou celé spektrum přístupů od těch popisných až po vysoce abstraktní, v souhrnu vykazují značnou dichotomii v otázkách nadměrné / nedostačující správy, jež by nám mohla pro utřídění diskusí dobře posloužit. Kategorie zde nejsou pevně dané, jedna přechází do druhé, přičemž společně utvářejí naše vnímání veřejného prostoru. Většina z nich vychází z toho, co by veřejný prostor měl poskytovat, což mnohdy pramení ze zidealizované představy veřejného prostoru coby otevřené a inkluzivní scény, v níž se odehrává sociální interakce, politická akce a kulturní směna. Třebaže tyto kvality evidentně mají své historické předchůdce (viz Carmona a kol., 2008, kapitola 2), je zároveň velmi pravděpodobné, že veřejný prostor takového utopického stavu může dosáhnout jen velmi zřídka, pokud vůbec. Je tomu tak především proto, že „veřejné“ ve „veřejném prostoru“ neoznačuje žádnou konzistentní neměnnou skupinu, nýbrž fragmentarizované společenství rozličných společensko-ekonomických (a dnes často i kulturních) skupin, jež se dále diferencují dle věku a pohlaví. A každá část tohoto rozrůzněného společenství se k veřejnému prostoru nevyhnutelně vztahuje odlišným a komplexním způsobem.
Souhrnně vzato, ti, kdo jsou dnes zodpovědní za plánování, rozvoj a správu veřejného prostoru, bývají kritizování pro jeho nedostatečnou správu, jež má za následek:
– zanedbaný prostor: zanedbávání veřejného prostoru, a to jak po stránce fyzické, tak v konfrontaci s tržními silami.
– narušený prostor: obětování veřejného prostoru potřebám automobilového provozu, jež umožňuje nezbytnému požadavku pohybu, aby rostl na úkor potřeb společenských.
– vyhrazený prostor: umožnění vzniku fyzických a psychologických bariér (obavy z „jiného“), jež ovládnou plánování veřejného prostoru i strategie jeho správy.
– oddělený prostor: sledování touhy zámožných skupin v řadě společností, které se chtějí od zbytku společnosti oddělit – v obavě z trestné činnosti anebo prostě jen z touhy po exkluzivitě.
– domácí, třetí a virtuální prostor: neúspěch zastavit obecnější tendenci stahovat se z veřejného prostoru do domácích, soukromých a virtuálních světů.
A zároveň bývají i naopak kritizováni za to, že dovolí, aby určité prostory byly spravovány nadměrně, a to způsobem, jenž nakonec zpochybňuje jejich esenciální „veřejnost“:
– privatizovaný prostor: umožnění privatizace veřejného prostoru, následované řetězovou reakcí na poli politické debaty a sociálního vyloučení.
– konzumní prostor: neschopnost čelit nepřetržité komodifikaci veřejného prostoru a nebezpečí finančního vyloučení méně prospěrujících segmentů společnosti.
– vynalezený prostor: tolerance šíření unifikovaných, konvenčních zábavních prostor.
– obávaný prostor: tam, kde je trestné činnosti a – častěji – obavám z ní dovoleno podmanit si vnímání prostoru, a tam, kde strategie prevence – veřejné i soukromé – ovlivňují svobodu užívání a užívání si prostoru.
Dvě strany téže mince
Kritiky nedostatečné a nadměrné správy mohou být jen dvěma stranami téže mince, kdy jedna, ať již přímo či nepřímo, podporuje tu druhou. A tak špatně projektovaná a nedostatečně spravovaná veřejná sféra přiměje klíčové komerční a komunitní zájmové skupiny k tomu, aby z veřejně spravovaného prostoru prchly do prostoru bedlivě střeženého, a tím nevyhnutelně i výlučného. Tuto tendenci pak při životě nepřímo udržuje i to, že se do tradičního veřejného prostoru, kam se teď pravděpodobně přesunou i protispolečenské živly, nebude nadále investovat. Poté ze sféry veřejného prostoru mizí i klíčové občanské skupiny, což jen dále utvrzuje nastoupený vývoj spravování prostoru.
Řadu kritik nadměrně spravovaného veřejného prostoru lze tedy chápat jako následek nedostatečně spravovaného prostoru ve veřejném vlastnictví ze strany veřejného sektoru, což má zase za následek přerod ryze veřejného prostoru v prostor soukromý či polosoukromý. Stejně tak lze kritiku nadměrné správy veřejně vlastněného a spravovaného prostoru chápat jako reakci na snahu těchto míst, která musí soutěžit se svými pseudoveřejnými protějšky, o nápravu situace. Diskuse odhaluje složité vztahy mezi dvěma skupinami kritik a typů prostoru, na něž se zaměřují. Každá z nich je současně příčinou i následkem daného stavu, což přispívá ke všeobecné homogenizaci veřejně budovaného prostředí.
Obžaloba veřejného prostoru?
Jak se zdá, kritiky rozdělují současný veřejný prostor do dvou skupin. Richard Sennett (1992, s. 21–22) si naopak myslí, že veřejný prostor moderního města vždy reprezentoval hybridní směsici politických a obchodních sil. Mnoho kritik však vychází z argumentu, že rozdělení veřejného prostoru do dvou skupin je stále markantnější.
Otázka, zda jsou tyto kritiky v dnešní době relevantní více anebo naopak méně, než jak tomu bylo v minulosti, zůstává stále otevřená. Nicméně obavy těch, kdo trendy v soudobém plánování a správě veřejných prostor kritizují, zaznívají dnes s nebývalou naléhavostí a političtí činitelé by je neměli ignorovat. Nemělo by nás pak překvapovat, že korporátní zájmové skupiny jsou odhodlány převzít na sebe zodpovědnost za své vlastní veřejné prostory, jakož i za prostory sousedící, které jejich podnikání přímo ovlivňují, a to v těch případech, kdy veřejný sektor tak často zanedbává správu prostor, za něž je zodpovědný, tedy prostor, jež stále tvoří podstatnou část veřejné sféry.
MATTHEW CARMONA
The Bartlett School of Planning, University College London, Velká Británie
https://matthew-carmona.com/
Contemporary Public Space: Critique and Classification, Part One: Critique, Journal of Urban Design XV, 2015, č. 1, s. 123-148
překlad: Kateřina Pietrasová
Seznam literatury:
Aurigi, A. (2005) Making the Digital City, The Early Shaping of Urban Internet Space (London: Ashgate).
tkinson, R. (2003) Domestication by cappuccino or a revenge on urban space? Control and empowerment in the management of public spaces, Urban Studies, 40(9), s. 1829–1843.
Contemporary Public Space 145
Banerjee, T. (2001) The future of public space: beyond invented streets and reinvented places, Journal of the American Planning Association, 67(1), s. 9–24.
Bentley, I. (1999) Urban Transformations: Power, People and Urban Design (Routledge: London). Blakely, E. J. & Snyder, M. G.(1997) Fortress America: Gated Communities in the United States (Washington, DC: Brookings Institution Press/Cambridge, MA: Lincoln Institute of Land Policy).
Boddy, T. (1992) Underground and overhead: building the analogous city, in: M. Sorkin (Ed.) Variations on a Theme Park, s. 123–153 (New York: Noonday Press).
Boyer, M. (1993) The city of illusion: New York’s public places, in: P. Knox (Ed.) The Restless Urban Landscape (Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall).
Boyer, M. (1994) The City of Collective Memory (Cambridge, MA: MIT Press).
Buchanan, P. (1988) What city? A plea for place in the public realm, Architectural Review, No. 1101 (November), s. 31–41. CABE Space (2004) Is the Grass Greener …? Learning from International Innovations in Urban Green Space Management (London: CABE – The Commission for Architecture and the Built Environment).
Canter, D. (1977) The Psychology of Place (London: Architectural Press). Carmona, M. & De Magalhaes, C. (2006) Public space management—present and potential, Journal of Environmental Planning and Management, 49(1), s. 75–99.
Carmona, M., De Magalhaes, C. & Hammond, L. (2008) Public Space, The Management Dimension (London: Routledge).
Carmona, M., Heath, T., Oc, T. & Tiesdell, S. (2003) Public Places Urban Spaces, The Dimensions of Urban Design (Oxford: Architectural Press).
Carr, S., Francis, M., Rivlin, L. G. & Stone, A. M. (1992) Public Space (Cambridge: Cambridge University Press).
Castells, M. (1996) The Rise of the Network Society (Oxford: Blackwell).
Chatterton, P. & Hollands, R. (2002) Theorising urban playscapes: producing, regulating and consuming youthful nightlife city spaces, Urban Studies, 39, s. 95–116.
Coleman, A. (1985) Utopia on Trial: Vision and Reality in Planned Housing (London: Shipman).
Crang, M. (1998) Cultural Geography (Routledge: London).
Davies, M. (1992) City of Quartz (New York: Vantage).
DeMagalhaes, C. &Carmona, M. (2006) Innovations in the management of public space, reshaping and refocusing governance, Planning Theory and Practice, 17(3), s. 289–303. Duany, A., Plater-Zyberk, E. & with Speck, J. (2000) Suburban Nation: The Rise of Sprawl and the Decline of the American Dream (New York: North Point Press).
Ellin, N. (1996) Postmodern Urbanism (Oxford: Blackwell).
Ellin, N. (1999) Postmodern Urbanism, rev. edn (Oxford: Blackwell).
Ellickson, A. (1996) Controlling chronic misconduct in city spaces: of panhandlers, skid rows and public-space zoning, Yale Law Journal, 105, s. 1172.
Engwicht, D. (1999) Street Reclaiming, Creating Liveable Streets and Vibrant Communities (Gabriola Island, BC: New Society Publishers).
Fyfe, N. (Ed.) (1998) Images of the Street, Planning, Identity and Control in Public Space (London: Routledge).
Garreau, J. (1991) Edge City: Life on the New Frontier (London: Doubleday).
Gehl, J. (1996) Life Between Buildings: Using Public Space, 3rd edn (Skive: Arkitektens Forlag).
Gehl, J. & Gemozoe, L. (2001) New City Spaces (Copenhagen: The Danish Architectural Press).
Graham, S. (2001) The spectre of the splintering metropolis, Cities, 18(6), s. 365–368. Graham, S. & Marvin, S. (1999) Planning cybercities? Integrating telecommunications into urban planning?, Town Planning Review, 70(1), s. 89–114.
Graham, S. & Marvin, S. (2001) Splintering Urbanism: Networked Infrastructures, Technological Mobilities and the Urban Condition (London: Routledge).
Hajer, M. & Reijndorp, A. (2001) In Search of New Public Domain (Rotterdam: NAI).
Hall, P. & Imrie, R. (1999) Architectural practices and disabling design in the built environment, Environment & Planning B: Planning & Design, 26, s. 409–425.
Imrie, R. & Hall, P. (2001) Inclusive Design: Designing and Developing Accessible Environments (London: Spon Press).
Jacobs, J. (1961) The Death and Life of Great American Cities (New York: Random House). Jacobs, J. (1984) The Death and Life of Great American Cities: The Failure of Modern Town Planning (London: Peregrine Books).
Johns, R. (2001) Skateboard city, Landscape Design, No. 303, s. 42–44.
Kilian, T. (1998) Public and private, power and space, in: A. Light & J. M. Smith (Eds) Philosophy and Geography II: The Production of Public Space, s. 115–134 (Lanham, Md: Rowman & Littlefield).
Kohn, M. (2004) Brave New Neighbourhoods, The Privatization of Public Space (New York: Routledge).
Lang, J. (1994) Urban Design: The American Experience (New York: Van Nostrand Reinhold).
Lefebvre, H. (1991) The Production of Space (Oxford: Basil Blackwell).
Llewelyn-Davis (2000) Urban Design Compendium (London: English Partnerships/The Housing Corporation).
Lofland, L. (1998) The Public Realm, Exploring the City’s Quintessential Social Territory (New York: De Gruyter).
Loukaitou-Sideris, A. (1996) Cracks in the city: addressing the constraints and potentials of urban design, Journal of Urban Design, 1(1), s. 91–103.
Loukaitou-Sideris, A. & Banerjee, T. (1998) Urban Design Downtown: Poetics and Politics of Form (Berkeley: University of California Press). Low, S. & Smith, N. (Eds) (2006) The Politics of Public Space (New York: Routledge).
Malone, K. (2002) Street life: youth, culture and competing uses of public space, Environment and Urbanization, 14(2), s. 157–168.
Mandanipour, A. (2003) Public and Private Spaces of the City (London: Routledge).
Mattson, K. (1999) Reclaiming and remaking public space: towards an architecture for american democracy, National Civic Renewal, 88(2), s. 133–144.
Miethe, T. (1995) Fear and withdrawal from urban life, Annals of the American Society of Political and Social Science, No. 539, s. 14–27.
Minton, A. (2006) What Kind of World Are We Building? The Privatisation of Public Space (London: RICS).
Mitchell, D. (1995) The end of public space? People’s park, definitions of the public democracy, Annals of the Association of American Geographers, 85(1), s. 108–133. Mitchell, W. J. (1996) City of Bits: Space, Place and the Infobahn (Cambridge, MA: MIT Press).
Montgomery, J. (1998) Making a city: urbanity, vitality and urban design, Journal of Urban Design, 3(1), s. 93–116. Murphy, C. (2001) Customised quarantine, Atlantic Monthly, July–August, s. 22–24.
New Economics Foundation (2004) Clone Town Britain, The Loss of Local Identity on the Nation’s High Streets (London: New Economics Foundation).
Newman, O. (1973) Defensible Space: People and Design in the Violent City (London: Architectural Press).
Oc, T. & Tiesdell, S. (1997) Safer City Centres: Reviving the Public Realm (London: Paul Chapman).
Oldenburg, R. (1999) The Great Good Place: Cafes, Coffee Shops, Bookstores, Bars, Hair Salons and the Other Hangouts at the Heart of a Community, 2nd edn (New York: Marlowe). Punter, J. (1991) Participation in the design of urban space, Landscape Design, No. 200, s. 24–27.
Relph, E. (1976) Place and Placelessness (London: Pion).
Roberts, M. & Turner, C. (2005) Conflicts of liveability in the 24-hour city: learning from 48 hours in the life of London’s Soho, Journal of Urban Design, 10(2), s. 171–193.
Sassen, S. (1994) Cities in a World Economy (Thousand Oaks CA: Pine Forge Press). Sennett, R. (1977) The Fall of Public Man (London: Faber & Faber).
Sennett, R. (1992) The Fall of Public Man (New York: W.W. Norton).
Sennett, R. (1990) The Conscience of the Eye. The Design and Social Life of Cities (New York: Alfred Knopf).
Shields, R. (1991) Places on the Margin (London: Routledge).
Shonfield, K. (nd) At home with strangers: public space and the new community. Working Paper 8. The richness of cities, urban policy in a new landscape, London: Comedia & Demos. Sircus, J. (2001) Invented places, Prospect, 81, s. 30–35.
Smith, N. (1996) The New Urban Frontier: Gentrification and the Revanchist City (London: Routledge).
Sorkin, M. (Ed.) (1992) Variations on a Theme Park: The New American City and the End of Public Space (New York: Hill & Wang).
Tibbalds, F. (2001) Making People Friendly Towns: Improving the Public Environment in Towns and Cities, 2nd edn (London: Spon Press).
Trancik, R. (1986) Finding Lost Space: Theories of Urban Design (New York: Van Nostrand Reinhold).
Webster, C. (2001) Gated cities of tomorrow, Town Planning Review, 72(2), s. 149–170. Welsh, B. & Farrington, D. (2002) Crime Prevention Effects of Closed Circuit Television: A Systematic Review (London: Home Office).
Whyte, W. H. (1980) The Social Life of Small Urban Spaces (Washington, DC: Conservation Foundation).
Whyte, W. H. (1988) City: Rediscovering the Centre (New York: Doubleday).
Wilson, E. (1995) The rhetoric of urban space, New Left Review, 1/209, January–February. Wilson, J. & Kelling, G. (1982) Broken windows, Atlantic Monthly, March, s. 29–36. Worpole, K. (1999) Open all hours, like it or not, New Statesman, 26 April 1999, s. xxvi–xxvii.
Yang, D. (2006) Waterfronts: Spatial composition and cultural use, Unpublished PhD thesis, University College London.
Woolley, H., Rose, S., Carmona, M. & Freeman, J. (nd) The Value of Public Space, How High Quality Parks and Public Spaces Create Economic, Social and Environmental Value (London: CABE Space).
Worpole, K. & Knox, K. (2007) The Social Value of Public Spaces (York: Joseph Rowntree Foundation).
Zetter, R. & Butina-Watson, G. (Eds) (2006) Designing Sustainable Cities in the Developing World (London: Ashgate).
Zukin, S. (1991) Landscapes of Power. From Detroit to Disney World (Berkeley: University of California Press).
Zukin, S. (1995) The Cultures of Cities (Oxford: Basil Blackwell).
Copyright of Journal of Urban Design is the property of Routledge and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder’s express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use.